Marco Ferreri, italský režisér, scenárista a herec se narodil v Miláně. Po ukončení řádného studia se zapsal na fakultu veterinárního lékařství, kterou nedokončil. Absolvoval římskou filmovou školu Centro sperimentale di cinematografia a krátce se věnoval herectví a spolupracoval jako scenárista. V roce 1951 založil s Riccardem Ghionem filmovou kroniku Documento mensile, díky níž vstoupil do styku s neorealisty. V roce 1956 odjel do Španělska jako zástupce firmy obchodující s fotografickou optikou. Záhy zde navázal spojení se skupinou mladých nekonformistických filmařů barcelonské školy a natočil své první tři filmy - komedie nesené černým humorem buňuelovského ražení: se spisovatelem-humoristou Rafaelem Azconou napsal scénář a režíroval film „EL PISITO” (Byteček, 1959), příběh mladého muže, který se ožení se starou ženou, aby získal byt pro sebe a svou snoubenku, „LOS CHICOS” (Děti, 1959), příběh mladých lidí z Madridu odehrávající se v 50. letech a „EL COCHECITO” (Vozík, 1961), grotesku o starci, který si opatří proti vůli rodiny motorizovaný vozík pro mrzáky, i když ho nepotřebuje. V roce 1962 musel Španělsko opustit, protože frankistická vláda mu neprodloužila povolení k pobytu.
Po návratu do Itálie natočil nejprve epizodu „Manželství” (L´infedeltá coniugale) z filmu „ITALKA A LÁSKA” (Le italiane e l'amore, 1961), a hned dalším filmem
„VČELÍ KRÁLOVNA“ (L'ape regina, 1963) vyvolal skandál - příběh ženy, vyčerpávající svého muže manželskými povinnostmi s Marinou Vlady a Ugo Tognazzim byl cenzurou nejprve pozastaven (plné verze se dočkal až v roce 1984). Po uvedení filmu na FF v Cannes získala Marina Vlady za roli Reginy cenu jako nejlepší herečka a byla nominována na Zlatý glóbus.
V dalším letech Ferreri natočil:
1964 – krutou satiru na obchod s lidskými zrůdami „LA DONNA SCIMMIA“ (Žena opice), groteskní příběh o muži, který se ožení s ženou kompletně porostlou chlupy a využívá ji jako návnadu v cirkuse, s Annie Girardotovou a Tognazzim;
– epizodu “Il professore” (Profesor) z povídkového filmu “CONTROSESSO“ (Opačné pohlaví), obsahující tři epizody o nemorálnosti;
1965 – jednu ze tří povídek filmu „DNES, ZÍTRA A POZÍTŘÍ“ (Oggi, domani, dopodomani) - povídku Muž s pěti balónky (L´Uomo dei cinque palloni), kterou později přepracoval do celovečerního filmu „L´UOMO DEI PALLONI” (Break up, Muž s míči / Rozchod, 1968) s Mastroiannim a Catherin Spaakovou;
1965 – povídkový film „MARCIA NUZIALE“ (Svatební pochod) s Ugo Tognazzim, čtyři ostře sarkastické epizody o dekadenci instituce manželství, zbaveného lásky;
1967 – krimikomedii „HARÉM“ (L'harem) s Carroll Bakerovou a hudbou Ennia Morriconeho;
1969 – „DILLINGER JE MRTVÝ“ (Dillinger é morto), esej o osamělosti moderního člověka v kapitalistické společnosti, kde jméno pověstného amerického gangstera je užito jen symbolicky, s Michelem Piccolim a Annie Girardotovou;
– pochmurný vědeckofantastický film odehrávající se v po-apokalyptické budoucnosti „IL SEME DELL'UOMO“ (Sémě člověka) s Annou Wiazemskou a Girardotovou, v němž jsme svědky sexu a kanibalismu;
1971 – komedii o lhostejnosti církve „L'UDIENZA“ (Audience), příběh muže, který si chce sjednat přístup k papeži s Claudií Cardinalovou, Tognazzim a Vittoriem Gassmanem;
1972 – „LIZA” románek ženatého Pařížana na Korsice, uváděný původně pod názvem “Melampo” nebo “La cagna” (Fena), s Marcellem Mastroiannim a Catherine Deneuveovou;
1973 – „VELKÁ ŽRANICE“ (La grande bouffe) – krutě zobrazená alegorie konsumní společnosti, natočená ve Francii s Mastroiannim, Tognazzim, Michelem Piccolim a Philippem Noiretem, bezpochyby nejslavnější Ferreriho snímek, který získal na MFF v Cannes Cenu FIPRESCI a nominaci na Zlatou palmu;
1974 – „NEDOTÝKEJ SE BÍLÉ ŽENY“ (Touche pas á la femme blanche) – parafráze kapitoly z americké historie o konci generála Custera u Little Big Hornu, natočená jednak v Bretani, jednak při demolici pařížské tržnice Les Halles, s Mastroiannim v roli Custera, Piccolim jako Buffalo Billem a Deneuveovou;
1976 – drama mladých manželů „POSLEDNÍ ŽENA“ (La derniére femme), ve kterém hlavní role ztvárnili velmi přirozeně a působivě ještě neslavný Gérard Depardieu a maldičká Ornella Muttiová, která už měla s filmem bohaté zkušenosti;
1978 – „AHOJ, SAMEČKU“ (Ciao maschio / Bye Bye Monke / Nashledanou opice) – komedii se sci-fi prvky, za kterou získal režisér na MFF v Cannes Velkou cenu poroty a nominaci na Zlatou palmu. Byl to první anglicky mluvený film Ferreriho a zobrazuje téma rozpadu rodiny v moderním světě na bizarním příběhu jevištního osvětlovače (Gérard Depardieu), zneužívaného členkami feministického divadelního spolku;
1979 – „CHIEDO ASILO“ (Žádám o azyl) – příběh mladého učitele z mateřské školy, který naváže silný citový vztah s duševně nemocným dítětem, získal na MFF v Berlíně Stříbrného medvěda;
1981 – „EREKCE, EJAKULACE, EXHIBICE A DALŠÍ PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ“ (Storie di ordinaria follia / Historie obyčejného šílenství) - drama o podivuhodných dobrodružstvích Charlesa Serkinga, inspirované povídkami a životem beatnického spisovatele Charlese Bukowského, získalo 4 Donatellovy Davidy, 2 Stříbrné mušle od syndikátu italských novinářů a cenu FIPRESCI na MFF v San Sebastianu
1983 – „PŘÍBĚH PIERY“ (Storia di Piera) – biografické erotické drama o incestním vztahu inspirované autobiografickou knížkou italské divadelní herečky Piery Degli Esposti, s Isabelle Huppertovou v hlavní roli;
1984 – „IL FUTURO E DONNA“ (Budoucnost je žena) – satirická komedie zabývající se otázkou sexuálního násilí;
1986 – „MILUJI TĚ“ (I Love You) – příběh nešťastného muže, který selhal v lásce a našel útěchu v klíčence;
1988 – „COME SONO BUONI I BIANCHI“ (Jak dobří jsou bílí) - o pomoci rozvojovým zemím v Africe s otázkou, zda činíme opravdu dobro;
1988 – „LA CASA DEL SORRISO“ (Dům smíchu) – filmové drama lásky v pozdním věku, odehrávající se v pečovatelském domě, získalo Zlatého medvěda na MFF v Berlíně;
1991 – „MASO" (La carne) - romantické drama muže a ženy, kteří se rozhodnou izolovat se v příbytku u moře, aby si zde mohli plnit nemožná přání;
1992 – „DIARIO DI UN VIZIO“ (Maniakův deník) – příběh obchodníka posedlého sexuálně laděnými deníkovými záznamy;
1996 – „NITRATO D'ARGENTO“ (Stříbrný nitrát) – poslední film, historický dokument k oslavě 100. výročí kinematografie, sledující technický i umělecký vývoj filmu, ve kterém vyjádřil svůj názor a znepokojení nad tím, kam se filmová tvorba ubírá.
Dílo Marca Ferreriho se zapsalo do dějin světové kinematografie nesmazatelným způsobem. Nejkontroverznější italský režisér druhé poloviny 20. století za téměř čtyřicetiletou režijní, scenáristickou a hereckou činnost režíroval 33 filmů, téměř ke všem si napsal i scénáře, v začátcích své kariéry ve filmech i hrál. Jeho osobní, odvážné výpovědi o vztazích mezi mužem a ženou v současném světě, o krizi lidských bytostí v jejich původních instinktech vyprávěné skrze šokující obrazy, vzbuzovaly velice ostré reakce již v době svého vzniku. Za své dílo nasbíral 15 cen a 13 nominací, převážně na mezinárodních filmových festivalech v Evropě (Benátky, Berlín, Cannes), ale byl oceněn i v San Sebastiánu.
Když 9. května 1997 v Paříži zemřel ve věku 68 letech na selhání srdce, italská kinematografie ztratila jednoho ze svých nejoriginálnějších umělců.
Zpracováno ze zdrojů: ČFÚ: 666 profilů zahraničních režisérů, Filmový přehled, us.imdb, it.wikipedia ad.
Autor: Veronika42 Po absolvování římského filmového učiliště Centro sperimentale di cinematografia se věnoval krátce ve vlasti filmu jako herec, spoluscenárista a spolupracovník zpravodajského měsíčníku Documento mensile. První tři filmy však režíroval ve Španělsku, pak se vrátil do Itálie, ale někdy působil také ve Francii: tam také natočil Velkou žranici. Pro jeho filmy jsou typické sarkastický vztah k moderní civilizaci a prvek absurdity, který v jeho dle postupně sílil a vedl až k hrozivému nádechu zkázy, sebezničení a smrtonosných vazeb mezi pohlavími. Marco Ferreri se ve svých filmech přednostně zaměřuje na téma upadajícího, rozkládajícího se vztahu mezi mužem a ženou, na kritiku moderní civilizace, ohrožené zánikem.
.
