Věra Ferbasová

Věra Ferbasová pochází z rodiny středoškolského profesora z Jičína, od 20. let žila s rodiči v Plzni. Tady také začala studovat na gymnáziu, ale jako nepříliš disciplinovaná studentka musela v průběhu studií přestoupit na obchodní akademii. V té době byla také zvolena Miss Plzně. Po maturitě odešla do Prahy, kde s podporou svého strýce získala zaměstnání jako sekretářka v Divadle Vlasty Buriana, její práce u největšího českého herce počátkem 30. let rázem změnila osud mladé dívky. Do té doby neměla žádné umělecké ambice (i když ve škole vynikala jako bavič), ale na popud Vlasty Buriana zaskočila v představení Mušketýři z katakomb za onemocnělou herečku. Na jevišti začala hrát pravidelně a pochopitelně netrvalo dlouho, aby si ji v Burianově ansámblu nevšimli filmaři, což bylo především důsledkem jejího účinkování ve hře Pronajme se balkón.

Prvním filmem Věry Ferbasové bylo melodrama V TOM DOMEČKU POD EMAUZY (1933), kde hrála menší roli hosta na večírku, již v následujících letech 1934-1935 natočila hned patnáct filmů, stále však v epizodních a vedlejších rolích. S tím, jak rostl počet a význam postav Ferbasové ve filmu, stoupala také její popularita a první hlavní role na sebe nenechala dlouho čekat. Také v roce 1936 hrála Ferbasová vedlejší role v několika filmech, v témže roce ale ztvárnila také již dvě hlavní role, které jí poskytl režisér Vladimír Slavínský v komediích ROZKOŠNÝ PŘÍBĚH (1936) a ULIČNICE (1936), v dalším filmu z téhož roku TŘI MUŽI VE SNĚHU (1936) dostala také velkou roli, ale tady ji mírně zastiňoval Hugo Haas. Režisér Slavínský správně odhadl možnosti Ferbasové a vytvořil z ní nový prototyp chybějící na filmovém plátně. Vedle mondénních typů Adiny Mandlové a Lídy Baarové nebo věčně sentimentální Hany Vítové si i Věra Ferbasová, představující vesměs komické dívčí typy s živým temperamentem, našla své místo na hereckém nebi a ve druhé polovině 30. let patřila k největším hvězdám českého filmu.

Odborná filmová kritika neměla pro tvorbu Vladimíra Slavínského příliš mnoho uznání, což se pochopitelně týkalo i Věry Ferbasové, která hrála ve více než dvaceti jeho filmech. Odborníci vyčítali Ferbasové stereotypní obsazování do rolí ztřeštěných dívek, naprostou absenci uměleckého vývoje a výhrady měli i k jejímu hereckému projevu. Na druhou stranu, jak už to bývá, zcela odlišný byl názor řadových diváků kin a z komerčního hlediska byly filmy s Věrou Ferbasovou velmi úspěšné, což navíc podporoval fakt, že po jejím boku se objevovali žádaní herci jako Hugo Haas, Jiří Dohnal, Raoul Schránil nebo Antonín Novotný. Kromě Slavínského hrála Ferbasová i ve filmech jiných režisérů, například Martin Frič ji pověřil velkou rolí emancipované Věry Gregorové v komedii MRAVNOST NADE VŠE (1937; opět spolu s H. Haasem a také s Adinou Mandlovou). Z další spolupráce s Hugo Haasem mírně nad dobový průměr vyniká komedie ANDULA VYHRÁLA (1938) režiséra Miroslava Cikána. Ve filmech dalších režisérů byly pro Ferbasovou charakteristické převleky (POZOR, STRAŠÍ!, 1938; VENOUŠEK A STÁZIČKA, 1939), ze Slavínského četných filmů lze vyzvednout snad jen veselohru DĚDEČKEM PROTI SVÉ VŮLI (1939), kde hrál také Oldřich Nový.

Zlom v kariéře Věry Ferbasové přišel v době války. Tehdy se provdala za architekta Josefa Pálku, který jí doporučil přerušit hereckou dráhu, aby nemusela hrát v německých filmech. To také vedlo k tomu, že po roce 1939 hrála Ferbasová již jen ve čtyřech filmech, naposledy to bylo v komedii ZLATÉ DNO (1942), jehož hlavní hvězdou byl Vlasta Burian. Po válce pak došlo ke znárodnění kinematografie a Ferbasová, která se sice nezapletla s okupačním režimem, patřila k symbolům předválečného filmu a po roce 1945 pro ni na filmovém plátně nebylo místo; v té době žila v soukromí ve vile u Prahy, bývalém majetku herečky Růženy Naskové. Ve filmu se tak Ferbasová objevila až po dlouhých patnácti letech, kdy hrála dámu v bordelu v komedii POSLUŠNĚ HLÁSÍM (1957). V následujících letech pak dostala menší role v dalších filmech různých žánrů, dobře se zapsala jako majitelka penziónu ve filmu PENZIÓN PRO SVOBODNÉ PÁNY (1967). V této roli také ostatně vynikla i na jevišti Činoherního klubu. Podobně jako u Nataši Gollové, tak i na Věru Ferbasovou čekal důstojný návrat před filmovou kameru v polovině 70. let, v případě Ferbasové šlo ale zároveň o labutí píseň. Její role tetičky v komedii JÁCHYME, HOĎ HO DO STROJE (1974), nikoli nepobodná těm, které hrála v mládí, byla posledním vystoupením této herečky ve filmu.

Věra Ferbasová zemřela v Praze 4. srpna 1976 ve věku nedožitých 63 let a pohřbena je v Jičíně. O jejích osudech pojednává kniha Věra Ferbasová: o smutném konci nejveselejší herečky (2003) autora R. Miholy. Věra Ferbasová hrála ve více než šedesáti filmech, většina z nich spadá do období její největší slávy ve druhé polovině 30. let. Pro historii českého filmu je pak typické, že zatímco řada významných uměleckých počinů dávno upadla v zapomnění, komedie s Ferbasovou v hlavní roli, strhané již soudobou kritikou jako brak, jsou známé a populární dodnes. Přes tuto diskutabilní popularitu patří Věra Ferbasová právem mezi největší hvězdy českého filmu.

Autor: argenson

Někdy se říká, že lidé, kteří se živí legrací a humorem, mají ve skutečnosti smutný život a osud si s nimi umí nehezky pohrát. To je do značné míry i případ Věry Ferbasové, která se řadila mezi vůbec největší hvězdy prvorepublikového filmu. Narodila se 21. září 1913 v Sukoradech, malé vesnici kousek od Jičína, dětství a mládí však strávila v Plzni, kde její tatínek pracoval jako středoškolský profesor a jedním z jeho žáků byl například i Miroslav Horníček. Jeho dcera sice vyrůstala do krásy, ovšem trochu překvapivě ji bavily spíše klučičí věci. V rodině se jí neřeklo jinak než Bobek a údajně přímo excelovala v lezení po stromech a hraní kuliček. Mladá Věra Ferbasová se zkrátka uměla bavit. Původně studovala gymnázium, ze kterého však byla kvůli nedostatečné kázni vyhozena a musela je vyměnit za obchodní akademii, kde se naučila psát na stroji a stenografovat, což se jí později hodilo, když hledala svou první a nakonec i osudovou práci. Avšak ještě než se odstěhovala kvůli zaměstnání do Prahy, stačila vyhrát soutěž krásy Miss Plzeň, pak už ale přišel čas vyměnit západočeskou metropoli za hlavní město. Věra Ferbasová tam ovšem nešla s cílem stát se hereckou hvězdou. U divadla však přesto skončila.

Mladá dívka s nulovými uměleckými ambicemi získala díky strýci práci jako sekretářka v Divadle Vlasty Buriana a v uměleckém prostředí a pod dohledem v té době nejpopulárnějšího českého herce byla jen otázka času, než si někdo všimne, že za psacím stolem sedí rozený bavič. Když jednoho dne Burianovi onemocněla herečka, přesvědčil svou sekretářku, aby ji zkusila na jevišti nahradit. Věra Ferbasová souhlasila a její výstup měl u diváků obrovský úspěch. Ne snad díky tomu, že by se v debutantce skrýval nečekaný talent, ale právě díky tomu, že se cítila před diváky nesvá, nervózní, roztěkaná, nevěděla, kdy má mluvit, a celkově působila velmi roztržitým dojmem. Přesně tak se i cítila a nakonec v rozčílení Pořady
Dědečkem proti své vůli
i odešla ze scény. A návštěvníci divadla, přesvědčení, že její bezradný výkon byl natrénovaný, ji vyprovodili obrovským potleskem. V ten okamžik se zrodila hvězda. Právě typ legrační mladé slečny začínal divákům v kinech i návštěvníkům divadel chybět. Do té doby byly podobné hrdinky doménou Anny Ondrákové a Věra Ferbasová se pro mnoho režisérů stala její nástupkyní. Před kamerou začínala v menších a epizodních úlohách. Poprvé se před ní objevila v roce 1933 ve filmu V tom domečku pod Emauzy, kde si zahrála jednu z účastnic večírku. Následovaly další role, většinou sice menší, ale vždy dokázala diváky zaujmout. Její záliba v převlecích, bezprostřednost a rozverný smysl pro humor zaujaly i filmaře. Diváci si zkrátka podobný typ herečky žádali, a tak ho museli i dostat.

Byl to režisér Vladimír Slavínský, kdo se v roce 1936 rozhodl dát Věře Ferbasové velkou příležitost a obsadil ji jako hlavní hvězdu do filmů Uličnice a Rozkošný příběh. Zahrála si i vedle Huga Haase v úspěšných Třech mužích ve sněhu. Šlo vždy o komedie a už tehdy nikdo nepochyboval, že právě tenhle žánr se pro Ferbasovou stane osudným. Dnes jsou za její nejvydařenější považovány Mravnost nade vše, kde jste ji mohli vidět jako nemanželskou dceru stárnoucího strážce morálky, případně Andula vyhrála, v níž se zhostila postavy sympatické dívky, která najde životní lásku díky sázce. Zatímco diváci měli její bláznivé holky rádi, odborníci z nich nadšení nebyli. Spolu se Slavínským natočila dvacet filmů a téměř vždy v nich hrála podobné role, což jí někteří poměrně hlasitě vytýkali. Kritika mladé hvězdě vyčítala, že obvykle hraje jednu a tutéž postavu, nikam se umělecky nerozvíjí a její herecký rejstřík je velmi omezený a úzký. Divákům v kinech na tom však nezáleželo. Ferbasová točila s největšími hereckými osobnostmi třicátých a čtyřicátých let, ale její film Zlaté dno z roku 1942, v němž se sešla s Vlastou Burianem, pro ni znamenal na patnáct let poslední práci před kamerou. Populární hvězda totiž odmítla točit německé filmy a raději si dala od herectví pauzu. Po druhé světové válce se sice před kamery zase chtěla vrátit, ale doba jí nepřála. Sympaticky rozjívené dívčiny totiž v kinech nahradily hrdinné soustružnice a budovatelky a pro typ, který Věra Ferbasová představovala, zkrátka nebylo místo. Navíc jí představitelé tehdejšího režimu zabavili byt, uložili vysokou pokutu a poslali manžela na čtyři roky do vězení. Až v roce 1957 dostala opět příležitost a zahrála si v dodnes populárním příběhu Josefa Švejka Poslušně hlásím nebo v pohádce Dařbuján a Pandrhola. Bývalou slávu se jí však obnovit nepodařilo. V Činoherním klubu ovšem zářila jako slečna Mossierová ve hře Pension pro svobodné pány a roli si v roce 1967 zopakovala i ve filmové verzi. Malou roličku pro ni připravil Jiří Menzel ve Skřiváncích na niti a s diváky se rozloučila stylově postavou otravné tetičky v jedné z nejlepších českých komedií všech dob Jáchyme, hoď ho do stroje! Věra Ferbasová byla milovanou i neprávem přehlíženou hvězdou, jež možná netočila umělecky ambiciózní filmy, ale dokázala diváky bavit tak, že si vysloužila přezdívku Komik v sukních. Ačkoli nepatřila mezi nejoblíbenější herečky dobové kritiky, zůstala po ní velká spousta filmů, které dokážou pobavit i dnes. Věra Ferbasová zemřela 4. srpna 1976 v Praze a pochovaná je na hřbitově v rodném Jičíně.

zdroj:ČTK/Karel Vácha

Autor: clara.bow

Věra Ferbasová

Komik v sukních, jak jí často říkávali, představitelka uličnic, falešných kočiček, děvčátek z venkova, nebo vdoviček spadlých z nebe. Bylo jí necelých 20 let, když přišla z Plzně do Prahy, kde se účastnila soutěže v kráse a získala titul Miss západočeské metropole.
Její strýc jí obstaral místo sekretářky v divadle Vlasty Buriana, ale ten prohlásil, že je jí na sekretářku škoda, a okamžitě jí angažoval do menší role ve frašce Mušketýři z katakomb, později zfilmované. Za nedlouho se už objevila Ferbasová před filmovou kamerou, kdy nejdříve pracovala s Janem Svitákem, u kterého hrála jenom malé role, a až teprve Vladimír Slavinský z ní udělal pravou filmovou hvězdu. I když jí kritiky velice "utíraly" za různé nedostatky, nedala se odradit, a výsledkem byly kasovní úspěchy od Mravnosti nade vše, přes Uličnici až po film Panna. Ferbasové se šily role přímo na tělo a není zanedbatelné, že jejími filmovými partnery byla taková jména jako: Lamač, Borský, Haas, Nový, Schránil, Boháč, Novotný, Dohnal, se kterým hrávala nejčastěji...
Jejím posledním filmem byl v roce 1942 film Zlaté dno, kde už jenom sekundovala Vlastu Burianovi, a pak se na dlouhou dobu odmlčela. Odmítla hrát v německých filmech, a tak zmizela z fimových ateliérů, aby se v nich ukázala o hodně později v rolích, při kterých mohla už jenom nostalgicky vzpomínat a její diváci s ní.

Velkolepý návrat se nekonal, a v poválečném filmu hrála už jen malé role, za všechny v roli poslední, kdy hrála tetičku ve filmu: Jáchyme hoď ho do stroje...
autor: Martan - Clara.Bow

Autor: clara.bow