Federico Fellini

Italský režisér Federico Fellini již za svého života patřil k novodobým filmovým legendám. Vysloužil si označení klaun filmového plátna, mystifikátor, mudrc, ale i blázen. Z mnohdy všední reality dokázal upříst fascinující, téměř magickou podívanou. Jeho filmy, zejména ty natočené v období mezi 50. a 70. lety, si okamžitě vytvářely aureolu výjimečnosti – především očima znuděného bulvárního reportéra pozorovaná mnohavrstevnatá mozaika o životě „slavných a bohatých“ Sladký život (1960), která získala Zlatou palmu na MFF v Cannes. Ačkoli Fellini vycházel z odkazu neorealismu, záhy zdůraznil svoji vlastní obrazotvornost jako výchozí zdroj inspirace. A i když reagoval na dobové společenské problémy, jejich vyobrazení procházelo složitými metamorfózami. Dokonce se rozhodl natáčet svá díla pouze ve filmovém studiu, aby tak dospěl k výrazné prostorové stylizaci. Fellini sice nikdy žádné filmové vzdělání nezískal, nabyl však bohatých zkušeností, když vymýšlel gagy, podílel se na scénářích či asistoval jiným režisérům (spolupracovali s ním především Roberto Rossellini, Pietro Germi a Alberto Lattuada). Příležitostně také hrál (třeba v povídce Zázrak v Rosselliniho filmu Láska, 1948). Ve své vlastní tvorbě záhy dosáhl obrovského renomé. Dokázal režijně vést jak uznávané hvězdy (ze začátku Alberto Sordi, později Marcello Mastroianni; z hereček obsazoval především svou ženu Giuliettu Masinovou), tak neherce, vybírané podle typové vhodnosti. Mnohá jeho díla glosovala duchovní prázdnotu moderní společnosti (Darmošlapové, 1953) a často dokonce dosahovala rozměru podobenství: především drama Silnice (1954; viz Projekt 100 – 2001), ale také filmy Roma (1972) nebo Zkouška orchestru (1978). Otázka lidství jako ústředního životního principu v existenci člověka pronikla i do jeho historických vizí jakými jsou Satyricon (1969; viz Projekt 100 – 2000) a Casanova Federika Felliniho (1976). Tvůrce průběžně zajímala i síla komediantství a dosah médií, nejzřetelněji vyjádřená ve filmech 8 1 (1963), Klauni (1970) a Ginger a Fred (1985). Federico Fellini obdržel řadu cen na různých festivalech (například na MFF v Benátkách triumfovaly snímky Darmošlapové a Silnice a režisér tady byl oceněn i Zlatým lvem za celoživotní dílo) a získal rovněž čtyři Oscary za nejlepší neanglicky mluvený film (Silnice, Cabiriiny noci, 8 a 1/2 a Amarcord). V roce 1993 k nim přibyl ještě čestný pátý Oscar udělený za celoživotní tvorbu.

Filmografie (pouze režie)

1950: Luci del varieta (Světla varieté; spol. rež. Alberto Lattuada) * 1952: Bílý šejk (Lo sceicco bianco) * 1953: Darmošlapové (I vitelloni), povídka Sňatková kancelář (Un’agenzia matrimoniale) ve filmu Láska ve městě (Amore in citta) * 1954: Silnice (La strada) * 1955: Podvodník (Il bidone) * 1957: Cabiriiny noci (Le notti di Cabiria) * 1960: Sladký život (La dolce vita) * 1961: povídka Pokušení doktora Antonia (Le tentazioni del dottor Antonio) ve filmu Boccaccio (Boccaccio ’70) * 1963: 8 1 (Otto e mezzo) * 1965: Giulietta a duchové (Giulietta degli spiriti) * 1968: povídka Toby Dammit (Toby Dammit) ve filmu Podivuhodné příběhy (Tre passi nel delirio/Histoires Extraordinaires) * 1969: A Director’s Notebook (Zápisník režiséra; dok.), Satyricon (Fellini Satyricon) * 1970: Klauni (I clowns) * 1972: Roma (Roma) * 1973: Amarcord (Amarcord) * 1976: Il Casanova di Federico Fellini (Casanova Federika Felliniho) * 1978: Zkouška orchestru (Prova d’orchestra) * 1979: Město žen (La citta delle donne) * 1983: A loď pluje (E la nave va) * 1985: Ginger a Fred (Ginger e Fred) * 1987: Interview (Intervista) * 1990: La voce della luna (Hlas luny
Projekt 100 - 2003

Narozen v rodině lázeňského hoteliéra. Nejprve se živil jako kreslíř vtipů pro populární časopisy a konferenciér zájezdů na venkov. Od roku 1944 asistoval a podílel se scenáristicky na nejznámějších dílech Roberta Rosselliniho (Řím, otevřené město, Paisa atd.), pracoval též u Pietra Germiho a Alberta Lattuady, který mu nabídl spolurežii filmu Světla varieté (1950). Režijně samostatně debutoval v roce 1952 titulem Bílý šejk, komediální satirou na ženské časopisy. Následovali Darmošlapové (1953), ohlédnutí za mládím v přímořském lázeňském městečku, ke kterému se vrátil o dvacet let později v Amarcordu (1974). Mezinárodní uznání získal filmy Silnice (1954) a Cabiriiny noci (1956), v nichž nabídl velkou roli manželce Giuliettě Masinové. V roce 1960 vzniklo jeho neslavnější dílo Sladký život, v němž zahájil spolupráci s Marcellem Mastroiannim, který si zahrál i v poetické komedii 8 1/2 (1962), kritikou nejoceňovanějším Felliniho filmu, odkrývajícím zdroje jeho tvorby. Za antickou "verzi" Sladkého života lze označit adaptaci Petroniova Satyriconu (1969), po které následovali Klauni (1970), vyznání lásky k cirkusovému prostředí, jež tvořilo nedílnou součást jeho dětství. Hold složil též italské metropoli, když v roce 1972 natočil Romu, v níž se mimo jiné dotknul tématu ubíhajícího času. Jím se zabýval i ve filmu A loď pluje (1983). Svým největším hvězdám, Masinové a Mastroiannimu, nabídl titulní role v jednom z posledních pozoruhodných projektů, ve filmu Ginger a Fred (1985). Své dílo završil snímky Interview (1987) a Hlas luny (1989). Fellini patřil k těm režisérům, kterým tvorba pomáhala v porozumění vlastní osobnosti, jak o tom vypovídá např. i ve svých esejích Dělat film (Panorama, Praha 1986).

Seminář italského filmu 2003

Je jeden z nejoriginálnějších tvorcov světověj povojnovej kinematografie sa k režírovaniu filmov dostal cez profesiu karikaturistu, filmového gagmana a scenáristu. Bol okrem iného aj spoluautorom předlohy pře Wúčové dielo talíanskeho neorealismu Řím, otvorené město. V roku 1950 režíroval spolu s Albertom Lattuadom Svetlá varieté ze zákulisia proviněných operetných scén. Jeho prvým samostatným dielom bol Biely šejk (1950). Následovali Darmošlapi (1953).
Výrazné úspěchy priniesli snímky Cesta (1954) a Cabiriine noci (1956). Sladký život o prázdnem živote rímskej smotánky roku 1960 v Taliansku rozprúdil búrlivé diskusie, ale vo světe sa premietal s úspěchem a na festivale v Cannes získal Verků cenu. V roku 1964 si z festivalu v Moskvě odniesol Veľkú cenu Fellíniho film 8 a 1/2. Snímka Giulietta a duchovia z roku 1965 stavia na neobyčajnej vizuálnej působivosti farebného zobrazenia vidin, snov a představ.
Po osobitom přepise Petroniovho Satyriconu (1969) o úpadku antického Říma sa Fellini v snímke Řím (1972) vyznal z lásky k hlavnému městu Taiianska. Jeho obraz Říma je rovnako pttoreskný, ako krajina detstva vo filme Amarcord (1974). Federico Fellini příležitostné nakrúcal aj pre televíziu, no jeho televízne filmy Klauni (1970) a Skúška orchestra (1978) sa napokon premietali aj v kinách. Po ironizujúcom a demýtizujúcom obraze legendárného milovníka Casanova (1976) vytvoril Mesto žien (1980) a operetne stylizovanu vízlu zániku světa A loď plává (1983). Následovala satira na odludšťujúci svět a vplyv televízie Ginger a Fred (1983) a originálny autorský testament Interview (1987). Posledným filmom velkého mága bol Hlas luny z roku 1990.
Básnik filmového plátna zomrel v Říme Federico Fellini 31. októbra 1993 vo veku 73 rokov.

FILMOGRAFIA:
1989 La Voce de la luna
1987 Interview
1986 Ginger a Fred
1983 A loď pláva
1980 Mesto žien
1978 Skúška orchestra
1976 Casanova di Federico Fellini, II
1973 Amarcord
1972 Řím
1970 Klauni (TV)
1969 Satyricon
1965 Giulietta a duchovía
1963 8 a 1/2
1952 Boccaccio 70
1960 Sladký život
1957 Cabiriine noci
1955 ll Bidone
1954 Cesta
1953 I Vitelloni
1952 Biely šejk
1950 Luce del varieta

Zdroj: ART Film 2003
Fota z výstavy jeho výtvarných prací na XI. ART filmu v Trenčanských Teplicích je v adresáři ART Film/2003/moje od čísla 003588 do čísla 03606Autor/Zdroj: /