Vittorio De Sica

patřil k největším osobnostem italské kinematografie. V dějinách filmu zůstane zapsán jako jeden z průkopníků neorealismu (Zloději kol, Umberto D), v srdcích diváků jako představitel milovníků, bonvivánů a rozličných tragikomických figurek ve stovkách filmů, nezapomenutelný byl v titulní roli filmu Generál della Rovere. Jako režisér se po zániku neorealismu prosadil nejen komerčně úspěšnými komediemi (Včera, dnes a zítra; Manželství po italsku), ale i myšlenkově náročnými díly (Vězňové z Altony, Horalka). Cesta byla jeho poslední režie.

patřil k největším osobnostem italské kinematografie. V dějinách filmu zůstane zapsán jako jeden z průkopníků neorealismu (Zloději kol, Umberto D), v srdcích diváků jako představitel milovníků, bonvivánů a rozličných tragikomických figurek ve stovkách filmů, nezapomenutelný byl v titulní roli filmu Generál della Rovere. Jako režisér se po zániku neorealismu prosadil nejen komerčně úspěšnými komediemi (Včera, dnes a zítra; Manželství po italsku), ale i myšlenkově náročnými díly (Vězňové z Altony, Horalka). Cesta byla jeho poslední režie.

Autor/Zdroj: /Sber


Od mládí se zajímal o divadlo a film. Začínal jako herec a herectví zůstal věrný i v době, kdy už byl slavným režisérem. Z milovnických rolí se přehrál do rolí komediálních či charakterních, jakým byl např. strážmistr v Comenciniho sérii Chléb, láska a ... (1953, 1954) nebo generál della Rovere, titulní postava dramatu Roberta Rosselliniho (1959). Režijně debutoval nenáročnými komediemi, ke kterým se postupně přiřadily filmy s vážnější tematikou, na kterých scenáristicky pracoval Cesare Zavattini. K jejich častým motivům patřil vztah dospělých k dětem, o čemž vypovídají tituly Děti ulice (1946) a Zloději kol (1948). Velký úspěch zaznamenala následující "sociální" pohádka Zázrak v Miláně (1950), podle původního Zavattiniho námětu, a Umberto D. (1951), vyprávějící o bídě a samotě starého člověka. Po několikaleté přestávce se de Sica vrátil k režii adaptací stejnojmenného Moraviova románu Horalka (1960). Titulní roli v ní svěřil Sophii Lorenové, své oblíbené představitelce, již obsadil do dalších filmů: Včera, dnes a zítra (1963), Manželství po italsku (1964), Slunečnice (1969) ad. Během života, naplněného neúnavnou prací na poli kinematografie, získal mnohá ocenění, k nimž patří i čtyři Oscaři (Děti ulice, Zloději kol, Včera, dnes a zítra a jeden z jeho posledních filmů Zahrada Finzi Continiů - 1970, vyprávějícím o osudu židovské rodiny z Ferrary za německé okupace). De Sicovým "zlatým" obdobím však navždy zůstane éra neorealismu, v němž dosahoval nebývalé rovnováhy mezi popisem, kritikou a citovým působením na diváka.
Seminář italského filmu 2003

Autor/Zdroj: /