Eduard Cupák

Dodnes ne zcela doceněný velikán českého herectví poválečné generace, mistr dramatického patosu i komediální nadsázky, skvělý vypravěč a dabér, to vše by se dalo ve zkratce říci o Eduardu Cupákovi. Pocházel z Brna, kde také vyrůstal, do jeho bezstarostných dětských let však krutě zasáhla válka, kdy kvůli machinacím s potravinovými lístky skončili na popravišti jeho otec a babička. Ještě v době základní školní docházky se Eduard Cupák začal zajímat o divadlo, což jej přivedlo ke studiu na Státní konzervatoři v Brně, odkud pak přešel na nově vzniklou JAMU (1947-1951). Jako nesporný talent již v této době hostoval na scéně Státního divadla v Brně.

Ještě v době studií absolvoval Cupák také debut na stříbrném plátně. Přestože padesátá léta v sobě nesou pečeť převážně budovatelských filmů, dnes právem zapomenutých, Eduard Cupák se stal hvězdou díky dodnes vysoce ceněným titulům. Je to především zásluha režiséra Václava Kršky, který v něm našel ideálního představitele romantických a zasněných mladíků, k nimž byl Cupák předurčen lyrickým hereckým projevem, ale především mimořádně přitažlivou tváří. Jeho první rolí byla postava mladého Tomáše Machovce ve zfilmovaném přepisu Jiráskova románu TEMNO (1950), pak již následovaly velké a hlavní role právě ve snímcích Václava Kršky. Jako mladý Alois Jirásek se objevil v biografickém filmu MLADÁ LÉTA (1952), v roli začínajícího skladatele Antonína Dvořáka hrál ve filmu Z MÉHO ŽIVOTA (1955), menší úlohy v životopisných filmech dostal i v pozdějších letech a také od jiných režisérů (POCHODNĚ, 1960; HOROUCÍ SRDCE, 1962). Ještě mezitím se ale proslavil hlavními postavami ve šrámkovských adaptacích Václava Kršky MĚSÍC NAD ŘEKOU (1953) a STŘÍBRNÝ VÍTR (1954). Právě tyto filmy učinily z Eduarda Cupáka jeden z předních idolů dívek a žen padesátých let.

Nutno ale poznamenat, že přes získanou filmovou slávu se profesní kariéra Eduarda Cupáka ubírala značně spletitými cestami. Jeho odlišná sexuální orientace, „nevhodné chování“ a výslechy na StB skončily vyloučením z JAMU těsně před jejím dokončením (1951). To také logicky vedlo ke ztížené možnosti získat stálé divadelní angažmá; v letech 1953-1955 v rámci absolvování vojenské základní služby hrál v Armádním uměleckém divadle a Ústředním vojenském souboru. V roce 1955 nastoupil do Městských divadel pražských, odkud po čtyřech letech nakrátko přešel do Divadla S. K. Neumanna (1959-1961), pak se ale vrátil do souboru Městských divadel pražských, kde působil do roku 1968. Z divadelních představení s Cupákovou účastí stojí za zmínku Ruy Blas, Jak je důležité míti Filipa, Královské vraždění, Benátský kupec nebo Mladý muž a bílá velryba. Na přelomu padesátých a šedesátých let nacházel Eduard Cupák v divadle větší zalíbení, protože na rozdíl od filmu zde dostával příležitosti širšího žánrového rozpětí.

Souběžně s divadlem pracoval nadále pro film; vedle již zmíněných nadčasových titulů se pochopitelně objevil i v několika snímcích nechvalně proslulého budovatelského žánru, příležitosti ale dostal i v kvalitních počinech věnujících se současnosti nebo nedávné minulosti (VINA VLADIMÍRA OLMERA, 1956; ŽIŽKOVSKÁ ROMANCE, 1958), v titulní roli krejčího Labakana jsme jej mohli vidět v pohádce LABAKAN (1956). V šedesátých letech filmových rolí výrazně ubylo, zmenšil se i jejich význam, naopak se rozšířil žánrový rozptyl, například o komedie (JAK SE ZBAVIT HELENKY, 1967; PANE, VY JSTE VDOVA!, 1970). Zapamatovatelnou postavu faráře Schmidta si pak zahrál ve slavném historickém dramatu KLADIVO NA ČARODĚJNICE (1969). Mezitím v roce 1968 opustil stálé divadelní angažmá a od té doby pracoval výhradně pro film, televizi, rozhlas a dabing.

Díky uvolnění z divadelních závazků početně narostly především položky pořízené pro televizi, ať již šlo o inscenace nebo televizní seriály. Z těch stojí za zmínku legendární F. L. VĚK (1971), kde ztvárnil postavu skladatele W. A. Mozarta nebo komediální seriál TAKOVÁ NORMÁLNÍ RODINKA (1972), kde úsporným hereckým stylem vytvořil jednoho z členů početné rodiny Hanákových. Na filmovém plátně se objevil na obou stranách zákona v několika kriminálkách (TAJEMSTVÍ ZLATÉHO BUDDHY, 1973; ČAS PRACUJE PRO VRAHA, 1979), připomenout se ale sluší roli otce hlavní hrdinky v dívčím příběhu VELKÉ TRÁPENÍ (1974) nebo chemika Viktora Pence v adaptaci Páralova románu MLADÝ MUŽ A BÍLÁ VELRYBA (1978). V dekádě osmdesátých let rozšířil svou filmografii o postavu fanatického abbé v historickém filmu POKLAD HRABĚTE CHAMARÉ (1984).

Kultivovaný hlasový projev předurčil Eduarda Cupáka k dlouholeté práci před mikrofónem, rozhlasovým či dabingovým. Ve studiích Československého rozhlasu vytvořil desítky postav v rozhlasových hrách, uplatnil se také v četbě literárních předloh, namlouval pohádky i komentáře. V dabingu k divákům jeho hlasem promlouval například Alain Delon, slyšet jsme jej mohli v řadě dodnes známých filmů (NĚKDO TO RÁD HORKÉ, 1959; VŮNĚ CIBULE, 1975; AFÉRA CONCORDE, 1979; NEKONEČNÝ PŘÍBĚH, 1984). Za celoživotní mistrovství v dabingu obdržel v roce 1995 Cenu Františka Filipovského.

V devadesátých letech čekaly na Eduarda Cupáka již jen dvě větší herecké příležitosti – v dramatu z prostředí ústavu sociální péče REQUIEM PRO PANENKU (1991) hrál postavu lékaře-alkoholika, v pohádce NESMRTELNÁ TETA (1993) se pak objevil jako Rozum.

Soukromý život Eduarda Cupáka probíhal bez jakýchkoliv náznaků skandálu, snad právě proto, že díky své homosexualitě měl prakticky celoživotní problémy v profesním uplatnění. Bezmála čtyřicet let měl stálého partnera, s nímž žil v Praze na Malé Straně, později také na venkově u Velkých Popovic. Devadesátá léta přinesla Cupákovi zhoršení zdravotního stavu v podobě rozedmy plic, na níž se podepsala i jeho celoživotní kuřácká vášeň. V roce 1995 přišel o hlas a zcela se stáhnul do soukromí. Zemřel 23. června 1996 ve věku 64 let.

Autor: argenson