Italský režisér, scenárista a producent Giuseppe Avati, zvaný Pupi, se narodil 3. 11. 1938 v Bologni. Zapsal se na politické vědy na florentské univerzitě, ale studia nedokončil, pak studoval rok veterinární medicínu, ale jeho hlavním zájmem byl jazz. Od roku 1956 až do roku 1964 hrál ve skupině Rheno Jazz Band, současně se zajímal o divadlo a film.
Na filmovém plátně debutuje parodií hororu „Balsamus l'uomo di Satana“ (Balsamus, Satanášův člověk, 1970). Následuje „Thomas e gli indemoniati“ (Tomáš a posedlí zlým duchem, 1970), líčící vztahy mezi členy provinčního divadelního souboru. K širokému publiku se Avati obrací filmem „ La Mazurka del barone, della santa e del fico fiorone “ (Mazurka barona, světice a fíkovníku, 1975) a komedií „Bordella“ (Bordel, 1976) s lechtivým námětem obchodu se sexem. Ryze komerčně jsou zaměřeny i filmy s hororovými prkvy „
La casa dalle finestre che ridono“ (Dům s rozesmátými okny, 1976) propojující erotiku se zločinem a komedie „Tutti defunti... tranne i morti“ (Všichni nebožtíci kromě mrtvých, 1977). Jeho úspěch u publika prohlubují i televizní seriály „Jazz Band“ (1978) a „Cinema“ (Film, 1979).
Ve filmu „Aiutami a sognare“ (
Pomoz mně snít, 1982) už najdeme náznaky jeho přechodu k vážnějším tématům: se sympatickou hodnověrností popisuje osudy prostých lidí za války. Filmem „Zeder“ (1982) se vrací k fantastickému žánru, ale bez úspěchu. Naproti tomu následující „Una Gita scolastica“ (Školní výlet, 1983) je uveden v soutěži benátského festivalu a získává řadu cen. Příběh líčí zážitky jednoho dne, jež neodvolatelně poznamenají skupinu spolužáků. Film „My tři“ (Noi tre, 1984) je příspěvkem k mozartovské legendě, naproti tomu film „Impiegati“ (Úředníci, 1984) se odehrává v současnosti. Zvláštní nostalgií jsou prosyceny filmy „Festa di laurea“ (Oslava promoce, 1985) a „Regalo di Natale“ (
Vánoční dárek, 1986), oba oceněné na italských festivalech. Film „Ultimo minuto“ (Poslední okamžik, 1987) je portrétem fotbalového manažera, „Storia di ragazzi e di ragazze“ (
Příběh chlapců a dívek, 1989) neobyčejně citlivě vyvolává atmosféru předválečné vesnické buržoazie a střetu různých ideových orientací. V soutěži MFF v Cannes se dobře umístil jazzový film „
Bix“ (1991 – nominace na Zlatou palmu) a příznivě byl přijat i film „Fratelli e sorelle“ (
Bratři a sestry, 1991). V roce 1993 se Avati představil v Cannes filmem „
Magnificat“ (1993), rekonstruujícím středověké poutní slavnosti a v témže roce točí thriller o pronásledovaném televizním moderátorovi „Kamarád z dětství“ (L'Amico d'infanzia1994). Film „Dichiarazioni d'amore“ (
Vyznání lásky, 1994) je zasazen do poválečné Bologne a má zřetelné autobiografické prvky. Pozoruhodný je Avatiho romantický film „
Ve svatební den“/„Ten nejlepší muž“ (Il Testimone dello sposo/The Best Man 1998), odehrávající se na přelomu 19. a 20. století, který vypráví okouzlující milostný příběh – nominace na Zlatý globus.
V posledních letech zaujaly Avatiho filmy: „
Srdcem jinde“ (Il Cuore altrove, 2003) - nezvykle pojaté romantické drama o mladém učiteli a slepé krásce získalo 3 ceny (m.j. Davidův Donatello pro režiséra) a 10 nominací; „Dívky všechno změní“ (Ma quando arrivano le ragazze?, 2005) - o cestě dvou mladých mužů zapálených pro jazz za svým snem; „Druhá svatební noc“ (La Seconda notte di nozze , 2005) - komediální melodrama zasazené na italský venkov těsně po 2. světové válce, které získalo 2 ceny a 10 nominací.
Jeho často eroticky laděné příběhy mají divácký charakter, opírají se o klasický scénář a výrazné herecké výkony. Téměř ke všem svým filmům si napsal i scénáře, mimo to spolupracoval ještě s dalšími na scénáři k Pasoliniho kontroverznímu filmu Saló aneb 120 dnů Sodomy (1975). Od svých řemeslných začátku dospěl Avati v typicky festivalovou osobnost, byl členem mezinárodní poroty v roce 1989 v Benátkách a v roce 1994 v Cannes. Za své dílo už nasbíral 15 cen a 16 nominací.
Zdroj: ABC světových režisérů, Febiofest ad.
Autor: Veronika42 .
