Jean-François Rémi

Jean-François Rémi hrál jen v devatenácti filmech, často se ale objevoval v televizi, renomé v uměleckých kruzích si vybudoval především jako divadelní režisér a herec. Pocházel z Korsiky a v závěrečné fázi druhé světové války se aktivně zapojil do posledních bojů. V srpnu 1944 se s dalšími francouzskými vojáky vylodil v Provence a poté se zúčastnil tažení v Itálii. Později řadu let předsedal svazu herců, kteří se zúčastnili druhé světové války.

Po válce studoval herectví na pařížské konzervatoři a promoval po boku později významných herců jako byli Claude Rich nebo Jacques Toja. Ještě před dokončením konzervatoře účinkoval na divadelním festivalu v Avignonu pod režijním vedením slavného Jeana Vilara, pohostinsky vystupoval i v Comédie Française. Ve Vilarově souboru Théâtre National Populaire pak natrvalo zakotvil, během padesátých a šedesátých let tu odehrál řadu vedlejších rolí ve známých hrách (Ruy Blas, 1954; Jindřich IV., 1957; Matka Kuráž, 1959; Trojská válka nebude, 1962). Kromě režie již zmíněného Jeana Vilara hrál také pod vedením Georgese Wilsona (Život Galileiho, 1963).

Před kamerou stál poprvé jako kardinál Mazarin v rámci historické mozaiky KDYBY NÁM PAŘÍŽ VYPRÁVĚLA (Si Paris nous était conté, 1956), později hrál generála Duroca v Ganceho životopisném filmu NAPOLEON (Austerlitz, 1960). Objevoval se i v jiných žánrech, v komedii ŠÉF (Le caid, 1960) se slavným Fernandelem v hlavní roli hrál policejního inspektora Doinela. V mezinárodním měřítku jej zviditelnila postava Juana v Resnaisově filmu VÁLKA SKONČILA (La guerre est finie, 1966). Tehdy začal spolupracovat také s televizí.

Kromě hraní na jevišti se příležitostně začal uplatňovat i jako divadelní režisér (Corneillova hra Polyeucte v Théâtre de l’Alliance française v roce 1961). V letech 1971-1998 byl Jean-François Rémi členem hereckého souboru nejslavnějšího francouzského divadla Comédie Française, kde odehrál desítky vedlejších rolí v zásadních dílech světových i domácích dramatiků (Richard III., 1972; Idiot, 1975; Britannicus, 1978; Ruy Blas, 1979; Marie Stuartovna, 1983). Zmínku si zaslouží i inscenace Čechovovy hry Racek, kterou v Comédie Française v roce 1980 pohostinsky režíroval Otomar Krejča.

V 70. a 80. letech ztvárnil Jean-François Rémi několik skutečných osobností z doby francouzské revoluce a napoleonské éry v televizních insenacích a seriálech, několikrát jej diváci mohli vidět i v úlohách policejních důstojníků v oblíbených kriminálních seriálech (POSLEDNÍCH PĚT MINUT – Les cinq dernieres minutes, 1968-1974; KOMISAŘ MOULIN – Commissaire Moulin, 1976), uplatnění našel i v televizních adaptacích divadelních her (LORENZACCIO, 1977). Ve filmu v té době hrál jen výjimečně (VERDIKT – Verdict, 1974), zmínku si zaslouží postava otce hlavní ženské hrdinky Jeanne (Genevieve Bujold) v Lelouchově snímku JINÝ MUŽ, JINÁ ŠANCE (Un autre homme, une autre chance, 1977). Znovu s Lelouchem pak natočil film ÚTĚK DO BEZPEČÍ (A nous deux, 1979), kde jeho dcerou byla Catherine Deneuve.

Před filmovou kamerou se Rémi objevil naposledy v kriminálce SEDMÝ TERČ (La septieme cible, 1984), práci pro televizi završil opět historickou postavou revolučního politika J. S. Baillyho v televizním filmu LÉTO REVOLUCE (L’été de la révolution, 1989). Poté sporadicky vystupoval již jen v Comédie Française (Princ homburský, 1994; Pařížský život, 1997).

Jean-François Rémi zemřel v Boulogne-Billancourt 21. prosince 2007 ve věku osmdesáti let.

Autor: argenson