Na své dětství ruský herec Konstantin Konstantinovič Grigorjev nikdy příliš rád nevzpomínal. Tento nositel titulu Zasloužilý umělec se narodil 18.února 1937 v Leningradu. Svého otce nikdy nepoznal a také matka ho opustila ještě v kojeneckém věku. Zpočátku vyrůstal u jejích rodičů, ale po kruté době německé blokády, během níž zemřel dědeček, zůstal s babičkou sám.
Po ukončení školy nastoupil na Železniční technický institut, který ale nedokončil, protože jeho snem bylo věnovat se umění. Ačkoliv byl všestranně nadaný - hezky maloval, hrál na benžo, kytaru a mandolínu a také skládal verše, které pak sám (a dobře) zpíval, jeho snem bylo hlavně divadlo. Nastoupil proto jako topič a údržbář do paláce kultury VYBORG, jehož součástí byla i amatérská divadelní scéna. Po večerech zde navštěvoval herecké kursy a později vypomáhal jako kulisák.
Spolu s herci se učil všechny role, což se mu jednoho dne bohatě vyplatilo, když zaskočil za opilého herce a zachránil tím celé představení. Od té doby byl s kotelnou i kulisami konec a Konstantin se stal platným členem souboru. Vydržel zde až do r. 1973, kdy mu zemřela babička. Po její smrti se mladý herec odstěhoval do Moskvy, kde získal stálé angažmá v Puškinově divadle, odkud po několika letech (r. 1981) plynule přešel do MCHAT-u, čili známého Moskevského uměleckého divadla.
V té době byl už Konstantin Grigorjev vyzrálým hercem, který měl za sebou i bohaté filmařské zkušenosti. Jeho první zkušenosti před kamerou se datují do doby, kdy ještě žil v Leningradu ( Nikita Pinčuk z dvoudílného válečného dramatu "Vojna pod kryšami" - 1967 a "Synovja uchodjat v boj" - 1969), ale skutečnou hvězdou se stal až mnohem později.
Málokdy sice hrál hlavní role, ale jeho originální herecké pojetí, osobní charisma a ostře řezané rysy mu zajistily rozsáhlé řady obdivovatelek napříč celým Sovětským svazem. Ty jej mohly obdivovat sledovat např. ve filmech "Raba ljubi" (1975), "Trassibiřský expres"(1978), "Křížová cesta" (1977), "Sibiriáda" (1978), " Nestřílejte na bílé labutě" (1981), "Lidé na močálu" (1981), "Piková dáma" (1982), "Chozjajka dětskogo doma" (1983) či "Lev Tolstoj" (1984). Pro mladé kluky se K. Grigorjev stal idolem v dobrodružném příběhu "Sannikova země" (1973) anebo jako kapitán Smollet ve třídílné dramatizaci známého románzu "Ostrov pokladů" (1982).
Osudný zlom v hercově umělecké kariéře nastal 17. února 1984, kdy Konstantin Grigorjev s několika přáteli oslavoval v moskevském Domě herců své zítřejší narozeniny. Neznámým útočníkem tam byl sražen ze schodů a surově zbit. Celému incidentu předcházela krátká hádka se dvěma neznámými muži od vedlejšího stolu, o kterých se vznětlivý (a často až prchlivý) herec domníval, že se mu posmívají. Konstantin Grigorjev, v té době krátce (potřetí) ženatý a otec půlročního synka, byl v bezvědomí převezen do nemocnice, kde bylo zjištěno těžké poranění hlavy.
Navzdory osmi operacím a dlouhému léčení zůstala funkce jeho levé mozkové hemisféry natrvalo poškozená, čímž byla postižená jak paměť, tak i pohybové možnosti. Nějakou dobu se jej jeho přítel Oleg Jefremov sice snažil udržet ve svém divadelním souboru, ale bylo to marné. Grigorjevovy problémy se zvětšovaly, na scéně byl dezorietovaný, zapomínal text... Postupně začal propadat alkoholu, zhroutilo se mu manželství a byl ze zdravotních důvodů penzionován. Vrátil se do svého rodného města, kde ale trpěl nedostatkem financí a značnou osamělostí.
Přežíval v nuzných podmínkách a jen díky péči svých bývalých kolegů a přátel (hlavně O. Jefremova a N. Michalkova), kteří mu ze svých peněz kupovali jídlo a léky. Roku 1991 si naposled zahrál ve filmu "Po Tagance chodjat tanky", kde ztvárnil roli pacienta psychiatrické léčebny. Poslední roky života herce sužovala ještě navíc i zlá nemoc - rakovina ledvin. Protože umístění do léčebného ústavu se Konstantin Grigorjev úporně bránil, sehnali mu jeho přátelé pečovatelku - prostou, ale obětavou Naďu, která mu posloužila doslova až do smrti - četla mu, starala se o jeho jídlo i oblečení a zaháněla živly, které se na zlomeném muži často pokoušely přiživit.
A byla to právě ona, komu 26. února 2007 naposled vydechl v náručí... Urna s jeho popelem je uložena na Bolšeochtinském hřbitově nedaleko hercova rodného města. K. Grigorjev byl během svého života 3 x ženatý a z každého svazku měl jednoho potomka - dceru a dva syny. Dcerku potkala smrt už v mladém věku, kdy vypadla (? vyskočila, byla vyhozena?) během studentského večírku z okna. Oba synové, Andrej a Jegor, se vlastně poznali teprve až po otcově smrti. Dnes se společně věnují pátrání po příčinách a pachatelích jeho napadení, které nebylo nikdy řádně objasněno. Stopy údajně vedou k jednomu z Konstantinových bývalých divadelních kolegů.
Autor: green-tea .
