Ve staré městské kronice Nižního Novgorodu se nachází nachází zápis, který hlásá, že r. 1812 se zde objevili dva němečtí bratři - obchodníci: Herman a Moric Feithovi. Oběma uprchlíkům z napoleonskými válkami sužované Evropy se ve starobylém ruském městě natolik zalíbilo, že tu založili nejenom prosperující obchodní společnost, ale i rodiny - a právě tady se jednomu z jejich potomků, lékaři Andreji Juljeviči Fejtovi, narodil 29. srpna 1903 synáček Andrej.
Rodina to neměla vůbec jednoduché, otec byl pro aktivní proticarskou politiku zatčen a poslán na 8 roků do vyhnanství na Sibiř a pronásledování neunikla ani jeho manželka - rovněž lékařka. Roku 1905 se proto celá rodina raději uchýlila do emigrace ve Francii. Žili zde v ruské kolonii poblíž Paříže a jejich syn Andrej navštěvoval zdejší školu. Po čase se však zase vrátili do vlasti, kde otec přijal místo lékaře v lázeňském letovisku "Borové hory" nedaleko Moskvy. To už Andrej vyrůstal z dětských střevíčků a studoval na letecké kadetce. Tady spolu s dalšími čtyřmi spolužáky založil umělecký spolek "KE-KE-SI", kde se věnovali převážně poezii (Andrej přispěl zejména svou sbírkou veršů "Kaskády vášně").
Když se však jednoho dne se rozhodli vystoupit i na školní akademii, byl Andrej ztracen a doslova ze dne na den se rozhodl stát se hercem. Bylo mu 15 let... Prvním jeho krokem byla změna jména - namísto dosavadního FEJT se začal podepisovat FAJT, což se mu zdálo pro uměleckou dráhu daleko příhodnější. Jinak o herectví jako takovém (a o kinematografii vůbec) neměl žádné reálné představy a po letech sám přiznal, že kdyby se tehdy býval rozhodl studovat čínštinu, vyšly by jeho začátky asi nastejno.
Přesto nelenil a jakmile se dozvěděl, že v Moskvě existuje nedávno založený "Státní ústav kinematografie", vydal se tam se žádostí o přijetí ke studiu. Co na tom, že to bylo uprostřed školního roku? Ale měl štěstí a byl přijat. V těch dobách ještě výuka budoucích herců a filmařů neprobíhala tak akademicky jako dnes a škola v podstatě splývala s praxí. Také Andrejův filmový debut na sebe nedal dlouho čekat - jeho první rolí se stal Ksjuša Azangulov v němém filmu "Osobnjak Golubinnych" (Vila Holubových - 1924).
Rok nato se Andrej Fajt objevil ve slavném filmu Sergeje Ejzenštejna "Křižník Potěmkin" a pak už šlo všechno jako na drátku... Němý film se přehoupl do zvukového, což ovšem Fajtovi (na rozdíl od mnoha jeho kolegů) nikterak neublížilo. Byl stále v jednom kole a jeho jméno se už stalo pojmem. Dokonce ani během 2. světové války nebyl odveden, ale spolu s celým studiem SOJUZFILM evakuován do středoasijského Stalinabadu, kde se horlivě pokračovalo v natáčení. Andrej Fajt tu účinkoval např. v dramatech "Baškirský šíp", "Železný anděl", "Lesní bratři", "Učitelka Kartašova", "Lermontov" anebo "Zlatá stezka". Po válce si zahrál v Gerasimově "Mladé gardě" (1948), či Alexandově "Setkání na Labi" (1949).
Příjemným osvěžením pro něho zajisté byla i role v historickém snímku "Admirál Ušakov" (1953). Ačkoliv byl Fajt, díky svému fyzickému zjevu obsazován do převážně záporných rolí, na slávě a obdivu mu to nikterak neubralo a roku 1950 byl jmenován Zasloužilým umělcem RSFSR. Celkový počet Fajtových rolí se se během jeho padesátileté kariéry vyšlhal někam k 70ti a nemá tudíž cenu je je zde vyjmenovávat všechny - vzpomeňme snad alespoň na jeho zlého čaroděje z pohádky "Aladinova kouzelná lampa" (1966).
S věhlasným Alexandrem Rou Fajt navíc spolupracoval také na filmech "Království křivých zrcadel" (1963) a "Oheň, voda a ... mosazné trubky" (1968) a s dalším vynikajícím režisérem, Leonidem Gajdajem, se setkal při práci na komedii "Briliantová ruka" (1969). Roku 1971 na něho čekala role Slepého Pjů v dobrodružné adaptaci "Ostrova pokladů" a roku 1974 ztvárnil postavu ruského rolníka Bolotnikova ve filmu "Hrnčířský kruh".
Uvedení svých dvou posledních snímků - "Rusaločky" (čili "Mořské víly") ani komedie "Jak car Petr mouřenína ženil", se věhlasný umělec bohužel už nedočkal. Andrej Andrejevič Fait zemřel 17. ledna 1976 v Moskvě a je pohřben na zdejším Novoděvičím hřbitově. K jeho osobě snad zbývá už jen dodat, že přes svůj nevlídný a zachmuřený zjev to údajně byl pověstný lev salónů se značnou slabostí pro krásné ženy. Připisuje se mu mnoho aférek a románků, ale co je pravda a co fikce, se už dnes asi nikdo nedozví.
Někdy v roce 1973 údajně herec sepsal knihu svých pamětí, nazvanou "O tom, co bylo...", která však nikdy nevyšla. Oficálně tedy jedinou ženou Fajtova života zůstává jeho obětavá manželka Marija a jediným potomkem syn Julius, v současnosti filmový režisér a dokumentarista, zakladatel ruského Tv magazínu pro děti "ERALAŠ".
Autor: green-tea .
