Vzpomínky na Hvězdný prach

Pro pochopení Allenovy kinematografické tvorby představují Vzpomínky na hvězdný prach jeden z nejdůležitějších snímků. Jsou typickým filmem, který časem dozrává jako dobré víno, a až časem nás nechá vychutnat všechny své složky, příchuti a vůně. Je pochopitelné, proč se mu v tu chvíli zachtělo natočit takovýto druh dlouhometrážního firnu. Woody to definuje: "Vzpomínky na hvězdný prach jsou o režisérovi komedií, který v životě došel do bodu, kdy nenachází nic vtipného, co by mohl vyprávět a dostane se do depresí. Nejsem to já, ale vypadat to tak může."
Ve Vzpomínkách se židovský filmař Sandy Bates (Woody Allen) účastní slavnostní retrospektivy svých filmů v lázních Stardust na Long Islandu. Režisér komedií využije pobytu v lázních, kde je obklopen fanoušky, šílenci a kritiky, k bilancování svého života. Unaven komediemi, chce Sandy změnit směr své kariéry a osvojit si dramatický tón. Zatímco se mu zjevují podivné obrazy budoucího dramatu, které chce natočit, jeho srdce se zmítá mezi city ke dvěma ženám, které poznamenaly jeho život, a k další ženě, kterou právě poznal. Isobel (Marie--Christine Barrault) je jeho láska z minulosti, ztělesňující pro něj hodnoty, jako jsou stabilita a mateřství. Dorrie (Charlotte Rampling) je jeho současná partnerka, nevyrovnaná žena (musí užívat lithium) představující jeho bezprostřední přítomnost. Daisy (Jessica Harper) pozná v lázních;je to atraktivní a problematická dívka a pro Sandyho je možnou budoucností.
Vzpomínky na hvězdný prach asi nelze v pravém měřítku plně pochopit, pokud snímek nechápeme jako reakci na odmítnutí, které vyvolala premiéra předchozích Interiérů. Režisér začíná Vzpomínky scénou hypotetického filmu, který Sandy právě natáčí, a producenti ho za něj nemilosrdně kritizují. Objeví se dva vlaky, do kterých člověk může v životě nastoupit; Sandy je ve vlaku odvržených ošklivých šílenců, zatímco pozoruje, jak se vlak, v němž jsou ti šťastní, krásní a zábavní, neodvratně vzdaluje a on jej nemůže dostihnout. Ale když život skončí, to, co čeká všechny na konci cesty, je ubohý odpad. Můžeme tuto scéna chápat jako ukázku čirého surrealismu, ale současně i coby alegorii Allenova životního pesimismu. Ale podobné myšlenky asi známe každý, leckoho z nás jistě nejednou napadne, zda náhodou nesedíme v tom „špatném vlaku.“
(zpracováno s použitím podkladů Séptimo Arta)