Výhybkáři

Ken Loach, jenž je oprávněně oslavován jako britský průkopník sociálněrealistického filmu, navázal snímkem Výhybkáři na svá předchozí díla s humanistickým poselstvím. Film sleduje pět mužů spravujících a udržujících železniční dráhu v Yorkshiru. Jejich životy a práce se změní, když státem vlastněnou železniční síť zprivatizuje několik na sobě nezávislých soukromých provozovatelů. Film vznikl podle scénáře Roba Dawbera, bývalého železničního dělníka, který zemřel ještě před premiérou filmu na MFF v Benátkách na rakovinu, způsobenou nadměrnou koncentrací azbestu. Film je pronikavou obžalobou zhoršených bezpečnostních podmínek práce, které způsobila privatizace. V linii předchozího ztvárnění mužského přátelství mezi dělníky ve filmu Lůza se však Loach snaží vystříhat chytráckého moralizování, naopak z utrpení a strázní svých postav destiluje hořce ironický humor. Brilantní snímek Výhybkáři, původně určený pro britskou televizi, sice neupoutal takovou pozornost, přitom však snese srovnání s Loachovými populárnějšími filmy z poslední doby, jako je Sweet Sixteen či Ae Fond Kiss. (oficiální text distributora)

ceny: BAFTA 2001: nejlepší nový scenárista (Rob Dawber), MFF Benátky 2001: Children and Cinema Award (Ken Loach), Rota Soundtrack Award (George Fenton).

Ken Loach filmem Výhybkáři navazuje na své předchozí snímky typu Lůza (Riff-Raff, 1991), v nichž se zaměřil na sociální problémy britské dělnické třídy v dobách thatcherismu. Drama Výhybkáři vzniklo podle scénáře někdejšího železničního dělníka Roba Dawbera, jenž zemřel na rakovinu ještě před premiérou filmu na MFF v Benátkách.
Loach se soustředí více na pracovní než na soukromé osudy party dělníků původně státem vlastněných železničních drah, kteří spravují a udržují trať v jižním Yorkshiru. V důsledku privatizace British Rail několika soukromými, vzájemně si konkurujícími subjekty, jež kladou důraz výhradně na seškrtávání nákladů, se nad zaměstnanci začíná vznášet hrozba snižování stavů. S nástupem nového managementu se zhoršují i pracovní podmínky, jež se začínají podobat soudobé formě otroctví. Výhybkáři se buď musejí přizpůsobit novým pravidlům, jež ignorují jejich práva a porušují bezpečnostní předpisy, nebo zamířit na úřad práce. V důsledku obav ze ztráty výdělku začne korodovat i jejich bujaré kamarádství...
Loach se vrací do poloviny devadesátých let minulého století, kdy konzervativní vláda Johna Majora pokračovala v naplňování nepopulární strategie privatizace státních podniků, započaté v osmdesátých letech Margaret Thatcherovou. Drama, které trefně poukazuje na to, jak se velkohubě proklamované fráze o prosperitě proměňují v nekompetentní chaos, je inspirováno naprostým selháním vedení železničních společností Connex South Central a Connex South Eastern, jež předčasně přišly o své licence.
Tragicky završený příběh prosvětluje režisérův příznačný ironický humor, často hořký jako za studena chmelené pivo bitter. Téměř dokumentární realističnost snímku umocňují detailní znalost prostředí, přirozené výkony téměř neznámých herců a mnohdy zjevně improvizované dialogy, vedené v jadrném žargonu. S nimi kontrastuje pro Loachovy filmy atypický melancholický jazzový soundtrack George Fentona.
Tomáš Seidl, 36.LFŠ 2010