Vracím se domů

Paříž, počátek magického roku 2000. Slavný a respektovaný herec Gilbert Valence na jedné ze zdejších divadelních scén hraje popleteného stárnoucího krále, bránícího se smrti, v inscenaci absurdní hry Eugena Ionesca Král umírá. Do zákulisí vstupují tři muži v oblecích, aby herci sdělili smutnou novinu o tragické automobilové nehodě, při níž s jeho manželkou zahynula jejich dcera a zeť, kteří po sobě zanechali šestiletého chlapce.
O nějaký čas později osamělého Gilberta, vyrovnávajícího se se ztrátou blízkých osob, sledujeme při všednodenní rutině. Nebýt práce v divadle, kde nyní ztvárňuje Prospera ze Shakespearovy Bouře, zdál by se jeho život prázdný. Stereotypní omšelost jeho dní odráží opakující se scény rituálních posezení v kavárně, kdy jej po odchodu na jeho místě vystřídá vždy ten samý kavárenský host. Monotónní atmosféru podobně evokují i skrze skla výloh snímané dialogy, jejichž zjevně nedůležitý obsah nám odpírá zvuková bariéra.
Ač Gilbert svému příteli agentu Georgeovi tvrdí opak, zdá se, že netráví příliš společného času se svým osiřelým vnukem Sergem, kterému ve svém domě po smrti jeho rodičů poskytl střechu nad hlavou. Stejně tak se brání i dalším možnostem citových vazeb - mávnutím ruky kupříkladu zahání Georgeovy narážky na projevované sympatie Gilbertovy podstatně mladší herecké kolegyně Sylvie. Umělec ze staré školy, jehož úspěšná kariéra se očividně ocitá na ústupu, se obdobně jako jím v úvodu ztvárňovaný Ionescův umírající král Bérenger I. v pudu sebezáchovy dovolává důstojnosti a odmítá rezignovat. Gilbert neoblomně prosazuje etické zásady, když mu jeho agent George nabízí roli v další hloupé, ale dobře placené televizní akční sérii, v níž by hrál po boku atraktivní Sylvie. Svou hrdost neztrácí ani v momentě, kdy se mu naskytne příležitost spolupracovat s renomovaným americkým režisérem (John Malkovich) na filmové adaptaci Joyceova Odyssea, jehož obsazení v ní se nakonec ukáže mylné.
Byť snímek Vracím se domů nedosáhl na Zlatou palmu v Cannes, o niž na jaře 2001 soutěžil, a kterou si z francouzské Riviéry nakonec odvezl Nanni Moretti za Synův pokoj (La Stanza del figlio), podle prestižního časopisu Cahiers du Cinema se dostal do desítky nejlepších filmů roku. Za jeho úspěchem lze hledat jednoduchost a univerzální poselství příběhu, který okleštěný o dramatické pasáže stojí na subtilním hereckém projevu Michela Piccoliho, legendy francouzské kinematografie.
Jana Bébarová, LFŠ 2013