Vodka Lemon

Arménská vesnička uprostřed zasněžených plání vypadá, jako by pro její kurdské obyvatele už nikdy nemělo
nastat jaro a blahobyt. Po rozpadu Sovětského svazu zde zavládla nouze a chaos a zůstávají jen ti, kteří nemohou
nebo nechtějí odejít…
A tak se rodí naděje na nečekaném místě u lidí, u kterých by každý předpokládal jen zoufalství a rezignaci.
Z absurdity, která se pro hrdiny filmu stala denním chlebem, vyrůstá optimismus, z bídy a zoufalství láska, životy
se mění z tragédie v komedii – a ze všech těch prvků nakonec vznikl film v zemi, která je stejně skutečná jako
vybájená – v zemi, kde se pije na zdraví, na žal i jenom tak Vodka Lemon.
Jedním z nich je i šedesátiletý Hamo Isko (Romen Avinian) – nepotřebný, osamělý válečný veterán, schopný komunikovat jen na hřbitově s nedávno zemřelou manželkou Gulistan. Na krku mu zbyl neschopný starší syn Dilovan(Ivan Franek) – alkoholik, a hezká vnučka, jejíž vyhlídky na dobrý sňatek
z lásky jsou ovšem minimální. Mladší syn Kamo sice emigroval do Francie, dopisy z Paříže, na které se stařec chorobně upnul, jsou však neustálými žádostmi o peníze…
Hamo si nemůže nevšimnout vdovy Niny (Lala Sarkissian), která žije stejně osamělý a zoufalý život a kterou Hamo pravidelně každý den potkává v poloprázdném autobuse na hřbitov. Nina prodává v kiosku u jediné silnice ve vesnici lahve vodky, která má bůhvíproč jméno po citronech, i když chutná po hořkých mandlích. Jak bez údivu poznamenává Nina: „To je Arménie.“

V kurdské vesnici vysoko v zasněžených horách Arménie se žije těžce. Práce žádná; kdo mohl, odešel za lepším, a kdo zůstal, jen živoří. Lidé vzpomínají na dobu, kdy sice nebyla svoboda a všechno měli pod palcem Rusové, ale zato byla práce. Jak to ve filmu Vodka Lemon kurdského režiséra, žijícího ve Francii, Hinera Saleema říká stárnoucí Hamo: „Socialisti se tvářili, že dělají všechno pro nás, a my jsme se tvářili, že děláme všechno pro ně. Ale bylo nám dobře.“ Nicméně lidé jsou přátelští, když nemáte na autobus, řidič vám počká, a posezení na hřbitově u drahých zesnulých nebo společné popíjení vodky jsou balzámem na duši. – Šedesátiletý válečný veterán Kurd Hamo nedávno ovdověl. Dva jeho synové vyrazili do světa a ve vesnici zůstal jen alkoholik Dilovan s dospívající dcerou Avin. Hamo jezdí denně autobusem „popovídat si“ na hřbitov s milovanou manželkou a nemůže si nevšimnout zachovalé Niny, která přichází mlčky posedět k hrobu svého muže, také vojáka. Starý muž marně spoléhá na to, že mu syn Kamo pošle z Francie něco na přilepšení k jeho mizernému důchodu. A Nina, která prodává v kiosku u silnice vodku, je zčásti odkázaná na pomoc dcery, klavíristky Ziné. Zima je krutá, živobytí drahé a jíst se musí. Mnohdy nezbývá než rozprodat to málo, co člověku ještě zbylo. Ale i v této neutěšené situaci dokáží tihle dva nepropadnout depresi, neztratit optimistický pohled na svět a nalézt novou lásku dokonce na hřbitově. – Hořký a poetický snímek realisticky zachycuje velmi drsný a vlastně i beznadějný život v zapadlém kraji, kde se moderní civilizace sráží s odvěkou tradicí a kde jde lidem skutečně jen o holé přežití. Scenáristovi a režisérovi Hineru Saleemovi se však navzdory tomu podařilo s jistou dávkou absurdity a vlídného humoru ukázat, že před láskou člověk neuteče, chudoba cti netratí, a vůbec nevadí, když vodka, která má chutnat po citronech, má příchuť hořkých mandlí. Podle jeho slov je film holdem Arménii a Arménům, kteří jsou podobní jeho kurdským rodákům. Ti prý také čelí životu s věčným optimismem. – Ke snímku je připojen krátký animovaný film Čapí film (FP 3/2005z, str. 36).
-kat-, Filmový přehled 2005/3

Uprostřed zasněžených plání zapadlá arménská vesnička. Sovětský svaz se rozpadl a zde zavládla zas jen nouze a chaos. Vypadá to, jako kdyby sem, mezi Kurdy, už nikdy nemělo přijít jaro a blahobyt. Zůstávají tady jen ti, kteří nemohou nebo nechtějí odejít. Snímek Vodka lemon ukazuje s citem i humorem tragicky absurdní a pro mnohé nepochopitelný život na venkově v jedné z bývalých republik Sovětského svazu, kde vládne bída a kde se nostalgicky vzpomíná na staré časy. Vzpomíná i šedesátiletý Hamo Isko – nepotřebný, osamělý válečný veterán, pravidelně navštěvující hřbitov - svou nedávno zemřelou manželku Gulistan. Hamo má neschopného syna a hezkou vnučku, jejíž vyhlídky na sňatek z lásky jsou minimální. Druhý syn sice emigroval do Francie, ale domů posílá jen žádosti o peníze. Ale pořád existuje naděje a budoucnost - Hamo je potká na své pravidelné cestě za minulostí – za manželkou - v Nině, která nikdy nemá dost peněz na autobus. Něco se od sovětských časů nezměnilo - pořád mrzne až praští, vítr stále láme stromy, lidé se žení, vdávají, milují a hádají, a ať se děje cokoliv, muži vysedávají na zápraží, rokují a pijí vodku. Film byl oceněn na MFF v Benátkách 2003 a na MFF Newport Beach 2004 cenou pro nejlepšího herce v komedii.
Kino AERO