Věčnost a den

Filmy řeckého filmaře Theodorose Angelopoulose spojuje několik společných motivů. Jedním z nich je cesta, která se vztahuje k plynoucímu času. Podobně jako jiná díla autora i vyprávění o básníkovi Alexandrovi, jemuž zbývá pouze pár dnů života, představuje osobitou výpověď o hledání lidské identity v rámci různých krajních situací. Básníkova rekapitulace vlastního života a touha stihnout před smrtí realizovat neuskutečněné záměry vypovídá také o naději v poslední záchranu. Osobní osud hrdiny představuje rámec pro obecné filozofické podobenství jedince na cestě za věčností. Na projektu se podílel italský scenárista Tonino Guerra, který spolupracoval s dalšími velikány autorského filmu jako Antonioni, Fellini či Tarkovskij.
Febiofest, 2010

Cesta k naději
„Na počátku byla cesta," tak zní jeden z nejoblíbenějších citátů Thea Angelopulose, pocházející z pera moderního řeckého básníka Georga Seferise. Není divu, že si jeden z nevýznamnějších evropských filmařů oblíbil právě tato slova neboť motiv cesty provází jeho tvorbu už od samých počátků. Tematicky je pak Angelopulos stejně těsně spjat s politikou. Nezajímají ho jen osudy Řecka nebo Balkánu, ale celé Evropy.
Angelopulosovy filmy nikdy nebyly prvoplánově politické - vždy šlo o stylizaci v rámci určitého žánru, ať už to byl thriller (Dny roku 36), historické drama (Alexandr Veliký) či podobenství (Divadelní skupina). V 80. a 90. letech Angelopulos natáčí snímky, jež svým působením nejsou o nic méně politické než ty, které vznikly před dvaceti či třiceti lety. Jen se více soustředí na lidský osud a pocity jedince ze současného světa, jak dokládá jeho předposlední snímek Odysseův pohled, v němž hrdina (mimochodem - slavný řecký režisér, vracející se z emigrace) při hledání bájných svitků filmu z počátků kinematografie prochází strastiplnou cestou rozvráceným, konflikty sužovaným Balkánem, a skrze utrpení svých bližních hledá cestu k vlastnímu já.
Také protagonista prozatím posledního Angelopulosova díla Věčnost a den, básník Alexandr, musí projít nelehkou cestou k sobě sama. Cestou, na jejímž konci už zdánlivě není žádná naděje - cestou ke smrti. Těžce nemocný Alexandr (Bruno Ganz) má k dispozici pouhý jeden den k tomu, aby dal do pořádku své věci, dokončil, co dokončit má, a odebral se do hospice zemřít. Tento jeden den se stane věčností nejen díky vzpomínkám a bilancování vlastního života, ale také proto, že Alexandr nemůže odejít z tohoto světa, aniž by - jak si kdysi předsevzal - dokončil opus řeckého básníka z 19. století Dionýsia Solomose. A hlavně díky náhodnému setkání s osiřelým albánským chlapcem. Jeden den, strávený záchranou chlapečka (nejprve před soluňskou policií, poté před obchodníky s dětmi), smiřuje Alexandra s jeho okolím, zbavuje ho hořkostí nad tím, že jeho dcera se chce zbavit domu na břehu moře, v němž rodina prožila nejšťastnější léta. Především však Alexandra smiřuje se sebou samým. Skutečnost, že mu chlapec hrou na „prodávání slov" pomůže dokončit Solomosovu báseň, by v jiném kontextu vyzněla možná až pohádkově neuvěřitelně, v Angelopulosově podání však příběhu naopak pomáhá. Protože Věčnost a den není filmem o posledních věcech člověka, ale o cestě k naději.
Angelopulose ke vzniku tohoto snímku inspirovala smrt italského herce Gian Maria Volontého. Ten zemřel náhle během realizace Odysseova pohledu v Bosně v hotelovém pokoji (jeho roli musel převzít Erland Josephson). Režiséra, který byl u mrtvého jako první, od té doby pronásledovala myšlenka, jak by asi Gian Maria prožil svůj poslední den, kdyby věděl, že žádný další již nebude. Při psaní scénáře dále vycházel z poezie Dionýsia Solomose, jehož osud jako by „vypadl" z některého z Angelopulosových filmů: Solomos, pocházející ze zámožné rodiny z Jónských ostrovů, prožil řadu let v zahraničí a přestal používat řečtinu. Když se do Řecka vrátil, zjistil, že je v něm vlastně již cizincem a začal svoji rodnou řeč znovu „objevovat". Angelopulose zaujala myšlenka, že básník je jakýmsi dobrovolným exulantem - zná jen svět vlastních slov a nenaslouchá slovům skutečného života. .,Protagonisté mých posledních filmů byli exulanty, ať už v pravém či přeneseném smyslu slova, "vysvětluje tvůrce. „ Domov je pro mě místem, v němž cítíme rovnováhu v sobě a mezi sebou a ostatním světem – pocit, že nakonec najdeme místo, kde jé klid a mír " (. . . )
Snímek Věčnost a den je velmi subtilním a komorním dílem, jež
navzdory k depresivitě samotného tématu - poskytuje vnímavému divákovi uvolnění, potěchu a naději.

Autor/Zdroj: Jarošová Renata/


Hrdina, spisovatel Alexandr má nazítří odejít do nemocnice, odkud se zřejmě už nevrátí. Zde mimo jiné konfrontuje své zkušenosti a názory s albánským uprchlíkem. Předtím navštíví dceru, hledá, komu svěřit psa.
Všechno v životě už bylo. Psaní, láska, dcera, vzpomínky, všechno se odcizilo, ztratilo smysl. Přesto má Alexandr najednou chut' dělat plány na zítra. Jak dlouho trvá zítra? „Věčnost a den," odpovídá mu obraz dávné lásky.
I tento snímek má všechny vlastnosti, jež na Angelopoulosových filmech přitahují: silné téma s nadčasově filosofickým přesahem, ztvárněné s vytříbeným výtvarným cítěním, skvělé, ale přitom spíše niterné a nenápadné herecké výkony a vznešenost plynoucí z pozvolného tempa vyprávění.
Program ART

Autor/Zdroj: /Kino ART


Alexander, známý spisovatel, je smrtelně nemocný. Jedné deštivé neděle se začíná připravovat na odchod z domu na pláži, v němž prožil celý svůj život, když tu objeví dopis od své manželky Anny, ve kterém vypráví o jednom letním dni před 30 lety. Jeho prostřednictvím se Alexander vydá na podivnou cestu, v níž se minulost mísí s přítomností, dávné, šťastné okamžiky ožívají a jeden den se proměňuje ve věčnost.
Ceny: MFF Cannes 1998: Zlatá palma, Cena Ekumenické poroty; Řecká filmová cena 1998 za nejlepší film.

Autor/Zdroj: /Kino AERO

Přední řecký filmař Theo Angelopoulos natočil film Věčnost a den v duchu své předchozí tvorby: na příběhu zestárlého spisovatele, jemuž zbývá "poslední" den života, zkoumá pocity člověka, jenž se musí (a jenž se dokáže) vyrovnat se svou vykořeněnosti a s nenaplněnosti své existence. - Smrtelně nemocný spisovatel Alexandros odchází zemřít do nemocnice a má před sebou ještě jeden den "na svobodě ". Během něj se sblíží s malým albánským uprchlíkem a vybavuje si živé vzpomínky na zemřelou manželku Annu. Svůj život ve vnitřním vyhnanství přirovnává spisovatel k osudu řeckého básníka z devatenáctého století Dionisia Solonrose, jehož nedokončenou poému se marně pokoušel dopsat. Malý albánský uprchlík působí jako živoucí symbol hrdinova vnitřního stavu. Je ve světě ztracen právě tak, jako umírající spisovatel, který se (aniž sám ví proč) uchýlil do vnitřního vyhnanství a který nekomunikoval ani se členy vlastní rodiny. Klíčovým motivem, stejně jako v dřívějších Angelopoulosových filmech, je cesta, v Alexandrové případě cesta po stále menších a menších kruzích: na závěr putováni životem prožije Alexandros anabázi s chlapcem k albánským hranicím a zpět, poté mysteriózní okružní jízdu městským autobusem, až skončí ve starém rodinném domě na pobřeží, kde je "ohnisko" jeho vzpomínek. Tento centrální bod je jediným místem, umožňujícím spisovateli nahlédnout uplynulý život ve smysluplné perspektivě. Navzdory depresivnímu tématu tak Angelopoulosův snímek vypovídá o naději a o smíření. - Uznávaný tvůrce se ve svém pomalu plynoucím, meditativním vyprávění opírá především o souznějící výkon Bruna Ganze a o brilantní kameru Giorgose Arvanitise a Andrease Sinanose kteří postihli kontrast přítomnosti a idealizovaných vzpomínek, ale i nenásilné obrazové přechody od syrové realistických scén po režisérovy charakteristické, napůl skutečné a napůl surrealistické výjevy (hraniční plot ověšený dětskými siluetami, symbolický pohřební obřad za zabitého staršího kamaráda malých uprchlíků, pasažéři v nočním autobuse...).

Autor/Zdroj: Kubina Zdeno/Filmový přehled


Protagonista zatím posledního filmu řeckého režiséra Thea Angelopulose, těžce nemocný básník Alexandr, musí projít nelehkou cestu. Má jen jeden den na to, aby dal do pořádku své záležitosti a odešel do hospicu. Nikoli vzpomínky a bilancování, ale setkání s osiřelým albánským chlapcem nakonec smiřuje hrdinu s osudem...
Angelopulos, zasažený smrtí italského herce Giana Marii Volontého, svěřil hlavní part ve svém podmanivě filozofujícím díle "wendersovsky" přesvědčivému Brunu Ganzovi: Také díky jemu není snímek pochmurným sestupem do Hádu; ale vznešeně komorním dílem plným naděje. Film získal Zlatou palmu na MFF v Cannes 1998.

Autor/Zdroj: /Cinema