Utrpení

Nejambicioznější   Makedonský film, který   nenaplnil naděje do něj   vkládané. Snaha o   vytvoření veledíla ala   Tarkovský je naprosto   zjevná. Film bych nejdříve   hodnotil po stránce   formální, a až poté po   stránce obsahové. Po   formální stránce je film   nesmírně zajímavý.   Makedonie, jako převážně   hornatá země, je nesmírně   fotegenická a má i dost   zachovalých historických   památek. Proto je velká   škoda, že režisér s   kameramanem toho příliš   nevyužívají. Tam kde by   jiný režisér točil ve   velkých celcích, v Utrpení   převažují detaily, což je   obrovská škoda. Zřejmě se   tvůrci báli, aby tím   neslabili myšlenkové   poslání. Velmi dobrou ruku   měl režisér s obsazováním   rolí mezinárodními herci   (Srb, Makedonec, Rus), hlavně   Sovagovič je v roli episkopa   skvělý. Ještě je nutno   vyzdvihnout vynikající   výpravu. Jen škoda   nezajímavé hudby a   nepřehledně natočené akce   (snímání v detailu ji   činí značně zmatečnou).   Po obsahové stránce je, pro   některé diváky, ještě   zajímavější. Někdo by   film mohl označit za   náboženský. Já osobně   bych se poněkud zdráhal. Tak   jako na pedagogické metody   lze nazírat z různých   hledisek, a dle zvoleného   zorného úhlu je i členit,   totéž je možné u spojení   náboženství a filmu.   Náboženský film definuji   jako zfilmování příběhu   biblických (lhostejno z jaké   knihy), prvotních   křesťanů, života svatých   či významných osobností z   dějin církve. Zdůrazňuji,   nemusí se vždy jednat o   snímky historické. Do   skupiny náboženskch filmů   řadím i filmy ze   současnosti, kde se   střetávají křesťanské   hodnoty s hodnotami moderní   doby (často za námět   slouží biblické příběhy,   např. o marnotratném synu   atd.). Co tato díla spojuje   je nepopiratelná snaha o   evangelizaci, prohloubení a   upevnění víry. Při vší   úctě k Utrpení, nesplňuje   film ani jednu podmínku.   Přesto je možno film   zařadit do množiny filmů,   které ač vysloveně   ateistické, nesou (skrytě)   náboženskou myšlenku či   obsahují alespoň jednu   náboženskou scénu,   příkladem může být   závěrečná scéna z Attily   od Francisciho z roku 1954.   Rozklíčování skrytých   (převážně křesťanských)   motivů (myšlenek) může   někdy činit velké svízele,   neboť by se nepochybně   našli jedinci, kteří by i   Pána prstenů zařadili do   této množiny, pokud by jej   rovnou neoznačili za   náboženský film. Zde je   opravdu přání otcem   myšlenky. Patří tedy   Utrpení do této množiny?   Rozhodně ano. Je možno, a   oprávněně, namítnout, že   zločin a trest rozhodně   není biblickým výdobytkem,   budiž příkladem Oidipus,   toho přeci nikdo nemůže   označit za uctívače Bible.   To opravdu není. Avšak   skladba motivů naprosto   zřetelně odkazuje na   Abraháma, jeho syny Izmaela a   Izáka, a při trochu   obrazutvornosti, i na Izákovy   syny Jakuba a Ezaula. Pokud   někdo tyto příběhy nezná,   přirozeně ani tyto odkazy   nemůže rozklíčovat.   Dalším výrazným motivem   filmu je tolerance, zde   konkrétně tolerance   náboženská. Pokud bývá ve   filmech zobrazen střet dvou   náboženských myšlenek, tj.   souboj „pravověrných“ (=   katolická církev) s   rozkolníky, je prezentován   velmi schématicky. Buď jsou   heretici ozdravnou silou   (husité) nebo   nepříčetnými šílenci   (adamité). Bogomili v   Utrpení vidí scenárista   jako ty prvé (většina   herezí vznikla v byzantské   sféře vlivu). Ve filmu nikdy   pořádně nezazní, čím   tento náboženský směr   tolik popuzoval církev, ale   to je spíše technická   poznámka. Za důležitější   (oprávněně) scenárista   považuje zobrazení situace,   kdy se prolnou touha po moci   se zaslepeným náboženským   fanatismem (krásná scéna   dialogu kněze s episkopem v   kostele). Je potupou všech   papežů a církevních   hodnostářů, kteří proti   heretikům použili „ohně a   meče“, prostředků   neslučitelných s Kristovým   učením. Vždyť již svatý   Řehoř I. Veliký odsuzoval   pogromy a napsal, „Lidi,   kteří jsou mimo církev, je   získávati jediné pravé   víře přívětivým   napomínáním a laskavými   domluvami; hrozbami a   násilím se nikdy nedají   získati“, nebo „Jsme   pastýři a nikoliv   pronásledovatelé. Není   slýcháno, abychom vytloukali   víru palicí.“ Řehoř byl   papež před schizmatem a ctí   jej i pravoslavná církev.   Utrpení považuji za silně   křesťanský, avšak   antiklerikální film s   poněkud rozvolněným tempem.