Umberto D.

Vrcholem spolupráce režiséra Vittoria De Sicy a scenáristy Cesara Zavattiniho byly dva snímky, dodnes považované za exemplární představitele neorealistického filmu: Zloději kol (1948) a Umberto D. (1951). Ve druhém ze jmenovaných snímků posloužil Zavattiniho námět a scénář De Sicovi pro vytvoření hluboce lidského a pronikavého, přitom cudného pohledu do osudu opuštěného starce, jehož důstojnost je dnes a denně urážena hmotnými a morálními vlivy jeho společenské situace.

Umberto D. je úředník ve výslužbě, pobírající penzi, která stačí sotva na jídlo. Jeho jediným přítelem a společníkem je milovaný pejsek Fraik. Sledujeme postupné vytlačování starého Umberta na okraj společnosti – neustálé hádky s domácí o výši nájmu, nemoc, která ho přivede do nemocnice, ponižující setkání s bývalými kolegy, kterým Umberto nechce přiznat plný rozsah své chudoby. Když už starý muž neví, jak dál, zvažuje i nejzazší možnost – dobrovolný odchod ze světa. Co však bude s Fraikem?

Zdroj: ČT

Starý muž, důchodce, žije sám se svým psem a prožívá každodenní tíhu osamělosti v poválečné Itálii, kterou mu pomáha přežít věrný pes, jediná jeho radost. Čeká, zda mu nebude zvýšen důchod, protože žije v krajním nedostatku finančních prostředků a ještě se až dojemně dělí o to málo, co má, se svým psem.