Tři barvy: bílá

Tři barvy: Bílá – tak se jmenuje druhý film z volné filmové trilogie, který natočil polský režisér Krzysztof Kieślowski. Polák Karel Karel a jeho francouzská manželka Dominique stojí před rozvodovým soudem v Paříži. Soud uzná manželčiny argumenty a rozvede je. Karel tímto okamžikem přichází o vše: o svou velkou lásku, o manželku i kadeřnický salón, do kterého vložil své celoživotní úspory, talent a řemeslnou šikovnost. Bez peněz, bez dokladů, hledaný policii pro údajné žhářství, marně hledá způsob, jak se vrátit do vlasti. Ve snaze vydělat si alespoň pár franků koncertuje v podchodu metra na hřeben a zde se také seznámí s tajemným krajanem Mikolajem, který mu nabídne práci placeného zabijáka. Jen díky němu se Karel nakonec dostává do Polska, ukrytý v obrovském cestovním kufru. Doma soustředí všechny své síly k jedinému cíli: rychlému zbohatnutí. S pomocí peněz a důmyslného plánu chce Dominique přilákat z Paříže do Varšavy, aby se jí konečně mohl pomstít?

Kromě satiry na dobové poměry v Polsku je film i hořkou výpovědí o mezích komunikace mezi lidmi, o individuální samotě a stavu dnešní společnosti. Hlavní postavy ztělesnili Zbigniew Zamachowski (Ohněm a mečem) a Julie Delpyová (Evropa, Evropa, Homo Faber). Film vznikl ve francouzsko-polské koprodukci v roce 1993, byl rok později oceněn Stříbrným medvědem na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně.

Zdroj: ČT

Projekt tři barvy (Trois couleurs) dal vzniknout třem Kieslowského filmům pojmenovaným podle barev francouzské trikolóry a zkoumající strhující umělecko-filozofickou analýzou tři hesla, které přinesla světu Velká francouzská revoluce - volnost, rovnost a bratrství. Všechny tři filmy byly navíc realizovány stabilním okruhem spolupracovníků: scénář napsal vždy sám režisér společně se svým přítelem Krzysztofem Piesiewiczem a vynikající hudbu k celé trilogii složil Zbigniew Preisner.
Polák Karol (Zbigniew Zamachowski) a jeho francouzská manželka Dominique (Julie Delpyová) jsou rozvedeni. Karol v té chvíli ztratil všechno: svou lásku, manželku i kadeřnický salón, do kterého investoval celoživotní úspory. Karol se rozhodne složitě odcestovat do rodného Polska, kde soustředí všechny své síly na to, aby rychle zbohatnut. Pomocí bohatství se chce pomstít své exmanželce. Lstí přiláká Dominique do Varšavy, ale stane se obětí vlastní pomsty. Nakonec ale přece jen něčeho dosáhne - lásky Dominique. Komediálně laděná „Bílá", věnovaná rovnosti, získala Stříbrného medvěda za režii na festivalu v Berlíně 1994.

Projekt Tři barvy (Trois couleurs) jsou tři filmy pojmenované podle barev francouzské trikolóry a zkoumající tři pojmy, které si osvojila Velká francouzská revoluce -volnost, rovnost, bratrství. Modrý film se v příběhu ženy reagující na strašné trauma tragické smrti muže a dcerky odmítnutím všeho, co dosud tvořilo její život, zamýšlí nad možnostmi člověka osvobodit se od všeho, včetně vlastní minulosti. Pocitové stavy jsou analyzovány ve třech dějstvích, závěrečná apoteóza lásky a života je vyjádřená zhudebněným úryvkem z Epištoly sv. Pavla Korinťanům a snímkem ještě nenarozeného dítěte. Nereligiózní film je prodchnutý vírou v zušlechťující moc umění a lásky k bližnímu. Kieslowski zde potvrdil schopnost najít konkrétní ekvivalent pro vyjádření abstraktních myšlenek a pocitů absurdity. Obdivuhodně pracuje s nájezdy na detaily předmětů, s opakováním automatických gest, a hlavně s barvou - s tonalitou modré (od sametově temné po průzračně azurovou), s nepopíratelným vztahem k metafyzickým polohám příběhu. Obdobnou funkci má hudba a celá zvuková stopa. Formálně perfekcionistické dílo.
Režisér Krysztof Kieslowski patří dnes mezi nejuznávanější evropské filmaře především díky televiznímu Dekalogu, Dvojímu životu Veroniky a díky svému volnému projektu, volné trilogii, inspirované barvami francouzské trikolory a revolučním heslem Volnost, Rovnost, Bratrství. Stejně jako u Dekalogu i zde jde jen o nezávislou motivaci, v níž není potřeba vyhledávat hlubší závazné významy Kieslowski vychází z tradiční symboliky barev a spojuje tři zcela odlišné příběhy jen drobnými provázanostmi (ve všech se například objevuje stará žena či muž, pracně odhazující láhev do kontejneru) . Zatímco první díl Tři barvy: Modrá a třetí díl Tři barvy: Červená jsou komorními psychologickými dramaty, prostřední epizoda, Tři barvy: Bílá je poněkud překvapivě hořkou komedií. Svou poetikou a stylem připomíná Modrá známý Dvojí život Veroniky, nemá však jeho existenciální naléhavost ani jeho propracovanou stavbu. I tady hraje důležitou roli hudba (skladatel Zbigniew Preisner), i tady je ve středu Kieslowského zájmu ženská bytost. Režisér našel ideální představitelku v Juliette Binocheové, která dodává postavě patřičnou tajuplnost, zdánlivou „tvrdost" i image moderní ženy Svou vnější „elegantností" se Tři barvy: Modrá liší od Kieslowského tvorby z „polského" období. Dílo ovšem přesvědčuje svou stylovou čistotou a brilantním filmovým viděním (kamera Slawomir Idziak).

program UH

Autor/Zdroj: /Letní filmová škola


Žánrově je film spíše hořkou komedií, než - jako ostatní dva díly - psychologickým příběhem. V historce o nepovedeném manželství se v něm Kieslowski vrací do rodného Polska, které na počátku 90. let prochází velkými společenskými otřesy. Polák Karol (Zbigniew Zamachowski) se po rozvodu s francouzskou manželkou Dominique zapojuje do spekulací s pozemky. Dosud v něm doznívá zklamání z pobytu ve Francii, od kterého si mnoho sliboval, aniž by tušil, s jak xenofobními náladami se tam setká. Motivací jeho nečekaně úspěšné obchodní činnosti je pomsta cynické Dominique, kterou pod vidinou velkého dědictví po své fingované smrti přiláká do vlasti. Vedle satiry na poměry v tehdejším Polsku, díky níž byl snímek považován i za epitaf „filmu morálního neklidu“, lze v jeho motivech vidět obecnější zamyšlení nad hranicemi komunikace mezi kdysi blízkými lidmi. Hlavní ženskou roli si v něm zahrála Francouzka Julie Delpyová.

Autor/Zdroj: /Kino AERO

Prostřední díl volné "trikolorové " trilogie Krzysztofa Kiešlowského Tři barvy: Bílá (viz též Tři barvy: Modrá ) se svým žánrem hořké komedie vymyká nejen ostatním dvěma dílům, nýbrž i dalším režisérovým snímkům. Lze jej považovat (podle slov kameramana Eduarda Klosiňského) za epitaf polských filmů morálního neklidu. Jeho děj se odehrává převážně v Polsku, kam se po rozvodu s Francouzkou Dominique svérázným způsobem (totiž načerno v obrovském kufru)
vrací kadeřník Karol Karol. Mladý muž je rozhodnut dokázat své bývalé ženě, již zoufale miluje, že může v životě něčeho dosáhnout. Díky tomu, že napálí mafiánské spekulanty, stane se úspěšným podnikatelem a nic mu nebrání v tom, uskutečnit pečlivě naplánovanou pomstu. Předstírá vlastní smrt a po pohřbu se bývalé manželce zjeví v hotelové posteli. Pomiluje se s ní a odejde. Nic netušící žena je vzápětí
zatčena pro podezření z podílu na jeho smrti Za odplatu však trpí i Karol jemuž nezbývá, než z vězeňského dvora pozorovat dalekohledem milovanou ženu v její cele... - Kromě trpké satiry na poměry v současném Polsku, kde za peníze lze koupit úplně všechno (včetně dovezené mrtvoly z Východu), je film i hořkou výpovědí o mezích komunikace mezi lidmi, o individuální samotě a o stavu dnešní společnosti. - Kiešlowski důsledně pracuje s reáliemi; důrazem na detaily i skladbou jednotlivých prvků dodává realitě metaforický rozměr, v jehož středu však vždy zůstává člověk. Ve filmu se objevují některé drobnosti z předcházejícího dílu (tak see tu například mihne i Juliette Binocheová), podobný je i způsob práce s barvou: bílá se tu objevuje na několika místech jako zcizují blank a ve vzpomínkách na svatbu.
Rozhodné tu však tato barva nemá obvyklý význam nevinnosti Také slovo Rovnost z hesla (Volnost, Rovnost, Bratrství) se tu odráží spíše v ironické poloze. Tvůrce dal ve filmu příležiost několika známým polským hercům v čele se stále populárnějším Zbigniewem Zamachowským. Francouzku Dominique hraje Julie Delpyová. Snímek byl oceněn Stříbrným medvědem za režii na 44. MFF v Berlíně 1994. - V závěrečném dílu Tři barvy: červená (který snad bude také zakoupen)
se Kiešlowski vrací k poloze mírně mysteriózního komorního psychologického příběhu, jehož hrdinkou je mladá modelka (Iréne Jacobová), která se setká se starým zatrpklým soudcem, trávícím čas odposloucháváním telefonu svých sousedů. Vpečlivě sestavené mozaice, odehrávající se tentokrát v Ženevě, se proplétají osudy několika lidí zčásti ovlivňované hrou náhody. V kratičkém epilogu se setkávají hrdinové celé trilogie: jen oni se totiž zachrání po potopení trajektu v
průlivu La Manche.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 1994/9/33