Synové hor

Příběh byl natočen podle skutečné události. V roce 1912 vyhrál mezinárodní závody v běhu na lyžích na padesát kilometrů tkadlec Bohumil Hanč. Rád by se oženil s milovanou Slávkou a kupuje proto na splátky od faktora Krause polorozpadlou chalupu. Ručitele mu dělá věrný přítel Václav Vrbata. Hanč je původně zedník a podaří se mu s pomocí kamarádů dát stavení do pořádku. Novomanželé jsou šťastni, tíží je však dluh u Krause, ale i ten se jim nakonec podaří zaplatit. Je rok 1913, Slávka čeká dítě a Bohumil jí slíbí, že nechá závodění. Předtím se chce naposledy zúčastnit mezinárodní soutěže. Závod je zahájen za krásného počasí, zanedlouho se ale zvedá prudký vítr a účastníci začnou odstupovat. Padne hustá mlha a teplota prudce klesá. Hanč, který nezaslechl zprávu o přerušení závodu, je na trati sám. Věrný přítel Vrbata na něho počká a dá mu kabát, čepici a šálu. Oba muži však zabloudí a ve vichřici zahynou nedaleko od sebe. Mohyla postavená na Zlatém návrší v Krkonoších připomíná jejich obětavé přátelství.

Zdroj: NFA

O velikonocích roku 1912 zvítězil v mezinárodním lyžařském závodě v Krkonoších český závodník Hanč. O rok později na stejných místech tragicky zahynul, když se pokusil o záchranu kamaráda.

Autor/Zdroj: Březina Václav/Lexikon českého filmu

Bohumil Hanč a Václav Vrbata byli prostí čeští tkalci z menšinového podkrkonošského kraje. Oba dobří vlastenci, sportovci a nejvěrnější přátelé, zahynulí hrdinskou smrtí v boji a rozbouřenými živly při mezinárodním lyžařském závodě v Krkonoších v r. 1913. Jejich pohnutý příběh, zapsaný hluboce v paměti krkonošského lidu, zpracoval v románové formě František Kožík v knize "Synové hor", která je předlohou stejnojmenného filmu, vytvořeného letos režisérem Zdeňkem Dubou.
Oba autoři filmu mají se sportovní thematikou již bohaté zkušenosti (spisovatel Fr. Kožík zpracoval životopis Emila Zátopka a Čeněk Duba natočil již čtyři hrané a dokumentární sportovní filmy), což se také projevilo na hodnotě sportovních pasáží díla. Hanč, Vrbata i jejich druhové byli však také živoucími lidmi s bohatými osudy, kteří v hraném filmu se měli stát dramatickými postavami. Jejich skutečné osudy se pak měly promítnout do dramatického děje. Film však vytváří jen řadu portrétů, časově jen povrchně zakotvených a dramaticky neskloubených. Příběh se sice odehrává v roce 1913, ale mohl být umístěn stejně tak dobře o dvacet let později - nemá totiž žádnou výraznější pečeť doby, a to ani v charakterech a jednáni postav, ani v kresbě prostředí. Jeho největším nedostatkem je však bezkonfliktnost: děj plyne jako rozprávka, lidé jsou jako ze škatulky. Není zde přátel ani nepřátel, o bídě se pouze hovoří, ale nikde ji není vidět, hrdina je prý přepracován - ale filmový Hanč překypuje svěžestí a pořád má dost sil na mimořádnou činnost všeho druhu. Drama, založené na vývoji charakterů nebo na jejich vzájemných konfliktech, nemohlo ovšem při takovém postupu vzniknout. Autoři však s vkusem a bez banálností vytvořili filmovou legendu, která dobře poslouží - zejména mládeži - jako ( vzor hrdinství a obětavosti.
Hanč i Vrbata milují stejnou dívku - Jaroslavu, jejíž srdce však patří prvnímu a o lásce druhého snad ani neví. Tato skutečnost je zdůrazněna až zbytečně: v ději se z ní téměř nic nevytěží. Vrbata beze slova ustoupí svému příteli a nadále je horlivým strážcem štěstí Hančova rodinného krbu. (Podobně "daný" je ve filmu i problém menšinový: vlastenecký učitel Buchar se o něm sice letmo zmíní, ale ve filmu vidíme jen horlivou organizační a sportovní činnost Čechů, mezi nimiž se občas mihne episodní fiqurka německého tkalce.)
Nepřátelé (nebo alespoň odpůrci) jsou "zastoupeni" pouze německým závodníkem Bartelem, který kouká před závodem na Hanče jako kakabus a vůbec se chová nepřívětivě; když mu však Hanč pomůže v obtížné situaci na trati, rychle s ním uzavírá věrné přátelství. Stejně povrchni je v "Synech hor" i protichůdný cit - přátelství Hanče a Vrbaty, které se silně projeví jen v závěru filmu: v předchozím ději se omezuje na úsměvy a stisky rukou a z Vrbatovy strany na horlivou servilnost, která s opravdovým přátelstvím má pramálo co společného.
"Synové hor" končí po tragickém závěru symbolickým záběrem na pomník Hanče a Vrbaty. Autoři však jejich pomníky tesali v celém průběhu filmu, a to přímo na obou postavách. Všechno přirozené, lidské a třeba i drsné je pečlivě uhlazováno a glorifikováno do nadzemských poloh. Kdo zná strašlivý úděl domáckých tkalců v minulosti, dřinu do úpadu a za ní žebrácký groš, ten jedině může pochopit, jaké sebeobětováni znamenalo, chtít ještě sportovat - nota bene závodně. Učesaná bída a symbolická práce filmových "tkalců" toto opravdové odříkání však téměř bagatelizuje. Hanč i Vrbata jsou stavěni na sypký piedestal: proto nelze věřit, že jsou pracujícími lidmi z masa a krve, že se v těchto uhlazených, přecitlivělých mládencích skrývají houževnatí, tvrdě pracující a proto i vítězní čeští horalé. Patři na pomník, ale ne do příběhu ze života, ne do dramatu.
Již název filmu napovídá spojení, nebo dokonce prolínání přírody a jejich obyvatel lidi a hor. V průběhu téměř celého filmu však stoji tyto dva prvky v ostrém protikladu. Kameraman Josef Střecha vytvořil řadu poutavých záběrů překrásných krkonošských scenérii, působících v sněhovém rouchu ještě malebněji. Netknutá krása těchto obrazů je však okamžitě narušena, jakmile se na nich objeví lidé - totiž postavy filmu. Nějak jako by sem tyto kráčející sochy nepatřily. O to větší hold je třeba vzdát tvůrcům filmu za závěrečnou část, která strhujícím způsobem kreslí dramatický boj lidí s přírodními živly v tragickém nedokončeném závodě. Režijní i obrazová koncepce má zde hodnotu bezprostřední reportáže, v níž tragika a vzruch událostí nepotřebují komentáře. Tady patří příroda i lidé opravdu k sobě, jako bojovníci na život a na smrt. Kdyby touto synthesou byl naplněn celý film mohli jsme přivítat veliké dílo . .
Pietně dokonalý Hanč, jehož životní osud je až po tragický konec rovný jako stůl, nedal Josefu Bekovi příležitost k tvorbě živé postavy. Hromada dobrých vlastností, které ve filmu defilují jako mravoličné čtení, bránila herci v navození potřebné dramatické gradace. Proto je Bekův Hanč bezkrevným čítankovým hrdinou, ovšem ne vinou představitele. Obdobně jsou postiženi i Vrbata Jiřího Valy a Jaroslava Svatavy Hubeňákové, která v "Synech hor" absolvovala svůj filmový debut.
Jediná z postav - vlastenecký učitel Buchar - se v podání zasloužilého umělce Jaroslava Vojty povznesla nad šedý průměr ostatních líbivých bytostí a přerostla v rázovitého kantora plného hřejivě, ale lidově prostého pathosu. "Synové hor" vyšli z živé skutečnosti z veliké a krásné pravdy, která si zasloužila stát se filmovým námětem. Zpracována v nedramatické schema, stala se však tato pravda suchopárným naříkáním. Osud dvou přátel je silný v závěrečné části filmu - v jejich boji s přírodou, tragické smrti a majestátní poslední cestě na ramenou druhů ve sportu i v životě. Děj, který tomuto závěru předchází, není však dost silný a přesvědčivý, aby v uměleckém díle hlouběji zapůsobil.Autor/Zdroj: Dvořák Ivan/dobová recenze