Strýček Búnmí

Poetický film, jehož hlavní hrdina umírá a ve svých posledních dnech se ještě setkává s duchy svých zemřelých a ztracených blízkých, medituje o smrti a loučí se světem, který již dávno ve svých fantaziích opustil. Nejoriginálnější film letošní soutěže v Cannes navazuje na autorovy předchozí vysoce ceněné tituly Tropická nemoc a Syndromy a století, které běžely i na českých filmových festivalech. Námětem pro film se stala kniha o skutečném Búnmím, kterou v roce 1983 sepsal jeden buddhistický mnich. Film vizuálně vychází z orientální mytologie, buddhismu, moderního komiksu a thajských televizních produkcí. Porotu v Cannes v čele s Timem Burtonem naprosto okouzlil.

Představte si, že se vám jednoho dne zjeví duch vaší životní lásky a ztracený syn se vrátí v podobě podivné lesní bytosti… vítejte ve světě strýčka Búnmího. Ve světě, kde přítomnost není jedinou realitou a minulé životy se znovu hlásí o slovo. Tento filmový skvost plný fantazie, vtipu i hlubokých emocí čerpá z úchvatné přírodní scenérie i thajské hororové produkce sedmdesátých let a komiksů.
Film získal Zlatou palmu na loňském festivalu v Cannes.

(Cinema Mundi 2011)

Uznávaný thajský filmař a výtvarný umělec Apichatpong Weerasethakul (nar. 1970) se ve svém komorním poetickém snímku Strýček Búnmí inspiroval vyprávěním buddhistického mnicha z lesního kláštera ve městě Khon Kaen (kde režisér od dětství žil), který zaznamenal vzpomínky skutečného Búnmího i dalších, jimž se při meditacích zjevily jejich dřívější životy. Téma reinkarnace pojednává jako přirozenou záležitost: za umírajícím strýčkem Búnmím přijdou na jeho farmu nejen živí příbuzní, švagrová Jen a její synovec Tong, ale jako duchové i jeho nejbližší, dávno zemřelá manželka Huay a ztracený syn Bůnsong, který se proměnil v Opičího ducha. Děj se odehrává v provincii Isán na severovýchodě Thajska. Autor akcentuje ve filmu proud vědomí, ubírající se od jedné vzpomínky ke druhé. (Proto je následující popis děje jen přibližný.) Zároveň jej pojal jako poctu tamním naivním hororům ze sedmdesátých let (Opičí duchové jsou lidé v „opičích kůžích“ s červeně světélkujícíma očima) a jako odkaz na zanikající starou formu kina, divadla a kultury. – Thajsko-evropská koprodukce vznikla s podporou mnoha fondů. Film (v němž se objevují i neherci – představitel Búnmího je např. pokrývač) je součastí umělcova konceptuálního projektu Primitive, spojeného s videoinstalací sedmi projekčních ploch, se samostatnou prezentací videofilmu Phantoms of Nabua/Fantomy vesnice Nabua (u nás byla vystavena v pražské galerii Tranzitdisplay), s krátkým filmem Letter to Uncle Boonmee/Dopis strýčkovi Búnmí (u nás uvedeným při třech tzv. Fresh Walks na zdech budov) a konečně i s knihou Cujo, vydanou v Itálii.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2010/11