Společenství

Byl jednou jeden dům v   Madridu, plný tak odpudivých   nájemníků, že by z toho   jeden, zrovna ten   nejmajetnější, umřel ... a   tak do tří čtvrtin   stopáže i divák - pro   změnu nudou, až finální   část rozčeřila hnilobu   stojatých vod honby za   téměř družstevním   dědictvím jednou provždy   uzavřené společnosti,   která rozhodně nemá zájem   přijímat nové členy,   zvláště bez dvacetileté   čekací lhůty ... Pokud byli   do posledního statisty   nesympatičtí herci vybráni   záměrně, pro reálnější   vykreslení charakterů,   vyplatilo se, jen jaksi nezbyl   nikdo, komu by se dal přát   zisk hlavní výhry v   závodech o nejúlisnější   lest (velmi zábavná část   večírku u kubánského   nájemníka) a   bezskrupulóznější   odstranění podílníka. Mně   se však, až na několik   světlých chvilek, do nálady   ani do vkusu Álex de la   Iglesia netrefil.