Sonatína pre páva [TV inscenace]

Televízna inscenácia divadelnej hry Osvalda Zahradníka o hľadaní cesty človeka k človeku. Bezbranní, postihnutí a odstrčení nachádzajú vo vzájomnej súdržnosti novú silu do života... Príbeh osamelých ľudí, ktorí v typizovaných mestských bytoch hľadajú cestu jeden k druhému. Hlavnou postavou je dôchodca Titus Gara, ktorý žije sám v paneláku, má susedku pani Kristekovú osamelú, ale aj sebeckú a zlomyseľnú ženu. Titus sa chce stretávať s ľuďmi preto uverejní inzerát, že predáva starožitnosti. Nejde mu ani o ich predaj, ale chce sa rozprávať s ľuďmi, zvlášť si zakladá na invalidnom kresle a svietniku. Takto sa zoznámi s Mariánom Belanom tiež osamelým človekom, ktorého prepustili z väzenia. Obidvaja vydedenci sa rýchlo zblížia. V susedstve bývajúca Alžbeta Kristeková, neznášanlivá osoba, ktorá si uzurpovala na posluhovanie miernu pani Javorskú, nechce súhlasiť s prítomnosťou bývalého väzňa v dome. Na ďalší Garov inzerát príde mladá Milica, predtým pilotka bezmotorových lietadiel, po havárii pripútaná na invalidný vozík. Medzi ňou a Belanom sa vyvinie užšie puto. Muži súcitia aj s Javorskou, a preto ju obdarujú. Kristeková, keď sa to dozvie, od rozčúlenia umiera. Štvoric u spriaznených duší čaká nová budúcnosť. Okrem vonkajšieho sveta, v ktorom postavy žijú, existuje akýsi ich vnútorný svet, na základe ktorého sa spolčujú a hľadajú harmonický život.

Ke kladným rysům práce literárně dramatické redakce bratislavského televizního studia patří i snaha uvádět na obrazovku díla současných autorů divadelních her. Měli jsme tak možnost vidět celou Solovičovu občanskou trilogii, Sólo pro bicí od Osvalda Zahradníka a nyní [26. února] i jeho novější hru SONATINA PRO PÁVA. Televize tak nabízí veřejnosti možnost spatřit jevištní díla, která se dostávají do středu zájmu současného divadelního umění. Činí tak aktuálně. A na televizní úpravě jevištních dramat spolupracuje s autorem. Vzniká cosi jako ohlas divadelního představení určený televiznímu divákovi. Zatím jsme těmito postupy nebyli zklamáni. Nezklamala ani Sonatina pro páva. Přinesla na naši obrazovku kousek ze světa životních údělů člověka současnosti. Byla jakýmsi zastavením v tempu dnů, kterými mnohdy probíháme nevšímavě, bez hlubších pohledů na svět a lidí kolem sebe. Byla dramatem osamělých. A samota je zlá. To dosvědčí každý, kdo tíseň prázdných dní zažil. Kdo nezažil, tomu doušek jejich pocitů mohla přinést právě Zahradníkova hra. Měla totiž všechny předpoklady k tomu, aby bezprostředně pronikala do našeho nitra, jitřila cit i myšlení. Základ tomu položil autor, který napsal vytříbené komorní drama, naplněné vnější i vnitřní dramatikou, tichou, ale o to výraznější, protože vycházela z nitra postav a jenom zvolna, postupně se stávala zjevným jiskřením vyjadřujícím niternou touhu lidské bytosti nebýt sám. Touhu dávat a přijímat, být někomu prospěšný a stát někomu za dobré slovo, pozornost.

Autor vytvořil výrazné postavy. Na obrazovce možná působily poněkud stylizovaně. Nesmíme však zapomínat, že jsme sledovali provedení jevištního díla, kde je podobný postup běžný a svým způsobem i nutný. Ale stačilo nechat hru na sebe působit; zavedla nás do svého světa a my začali žít životem jejich hrdinů. Velkou zásluhu na tom měli představitelé jednotlivých postav i režisér Miloš Pietor, který nechal plně zaznít jejich hereckému umění. A tak před námi rozprostřeli své životy, nitra lidé, které vlastně známe. Navenek drsný, ale uvnitř citlivý Gara (Gustáv Valach), chlap na rozdání. Novým vstupem do života okouzlený, až dětinsky svobodou posedlý Belan Ivana Rajniaka. Stárnoucí Javorská (Viera Strnisková) zase byla tou ženou, která i za cenu osobních ústrků chce pomáhat, sloužit, nedokáže být sama. Vlastním egoismem zraněná Alžběta (Beta Poničanová) ztělesnila druhou polohu autorovy výpovědi, odsudek všemu, co brání sblížení a dorozumění mezi lidmi. Optimismus do oné částečky z lidského kosmu přinesla Milica Božidary Turzonovové, opravdová, svěží žena, která navzdory osobnímu neštěstí hledí odvážně a s radostí životu vstříc. Krásné a bohaté postavy vytvořili bratislavští herci.

Na první pohled se mohlo zdát, že sledujeme hru potemnělou, zobrazující tísnivé stránky lidského života. Ale nebylo tomu tak. Viděli jsme dravý proud opravdového člověčenství, které vítězí, dere se na povrch a hubí zlobu. Výsledným dojmem byl jas. Autoři inscenace nám připravili hodnotný lidský a umělecký prožitek. Prožitek podněcující, protože obsah a význam hry se týkal každého z nás. Všichni přece chceme radostně, tvořivě a šťastně žít. Pro takový život však nesmíme být osamoceni. Musíme žít mezi lidmi a ve spravedlivě uspořádané lidské společnosti. A musíme o to usilovat.

HOLÝ, Josef. Samota je zlá. Rudé právo. 1979, roč. 59, č. 51 [1. březen], s. 5. [upraveno]