Sólo pro starou dámu

Jiřina Šejbalová ztvárnila ctihodnou dámu, která po mnoha desetiletích strávených v Německu přijede do Prahy, aby se tam setkala se svými příbuznými i známými. Dovídá se nelichotivé informace o chování svého muže za německé okupace, postihnou ji zdravotní potíže, ale ani dcera nemá zájem matce pomáhat... Ve filmu měla zazářit právě Šejbalová, avšak vinou schematického, neživotného příběhu i dramaticky ploché realizace zůstává její výkon matný.

Zdroj: Film Europe Media Company

Jméno režiséra Václava Matějky se pojí už v představách s filmovými díly přemýšlivými, v nichž nejde jenom o to, sledovat jako divák děj, nýbrž spolupromýšlet problémy, které nadhazují. Také ve svém novém snímku, nazvaném SÓLO PRO STAROU DÁMU, pokračuje Matějka v cestě nastoupené filmy Návraty, Pomerančový kluk aj. Podkladem nového snímku byla novela Valji Stýblové Rychlík do Norimberka, kterou do scénáře přepsal režisér spolu se zkušeným scenáristou a dramaturgem Drahoslavem Makovičkou. Film vzbudil po zásluze pozornost na letošním festivalu českých a slovenských filmů v Hradci Králové, kde představitelka hlavní role, národní umělkyně Jiřina Šejbalová, získala nejvýš po zásluze Cenu za ženský herecký výkon a kameraman František Ulrych Cenu za kameru.

Nový film vypráví o staré dámě, velmi distingované paní Marii Hahnové, rodilé Češce, provdané ještě před válkou za Němce. Nyní, mnoho desítek roků po tom, kdy se životně uchytila v západním Německu, se vrací navštívit svou někdejší vlast. Je to film nejvýš aktuální, protože zapadá do všeho, co dnes žijeme. Ona sympatická paní Hahnová, jejíž marky přitahují novodobé maloměšťáky jako světlo noční můry, přijíždí s jakousi sentimentální nostalgií. Všechno se jí ve vzpomínkách zjednodušilo. Ostatně ona to viděla velice zjednodušeně vždycky. A tu tahle sentimentální nálada narazí na nesmlouvavou skutečnost. Na to, že u nás nezapomínáme ani po letech. Na to, že i když čas všechno smazává, nesmaže nic docela, protože jsou věci, na které prostě zapomenout nelze. Takovou vzpomínkou je pro mnohé doba nacistické okupace. Paní Hahnová, jejíž manžel byl právě docela obyčejný agilní nacista, si v té době žila tak, jak to odpovídalo jejímu postavení. Jí se pochopitelně netýkalo, když její mužíček dal vystěhovat tu českou pakáž jako nějaké podlidi. Co jí bylo do toho? A teď se po třiceti letech hrozně diví, že ti lidé se ještě dodnes na ni hněvají, že jí to mají za zlé. Vždyť ona přece nic. Ona se dnes div necítí nebo dokonce cítí jaksi spoluobětí oné zlé doby, za kterou si myslí, že osobně nemohla.

V tomhle alibistickém pohledu dnes už neškodné staré ženy je mnoho, nad čím se velice zamýšlíme. Tím spíš, že film naprosto správně nelíčí svou zápornou, nebo přinejmenším rozporuplnou hrdinku nijak nesystematicky. Díky hereckému mistrovství Jiřiny Šejbalové máme před sebou starou dámu, která vzbuzuje i lítost. A přitom nedokážeme tolik zapomínat, abychom sdíleli její překvapení nad tím, že ona někdejší zloba sahá až do dneška. Však to nebyla zloba, kterou jsme my vyvolali. Jenomže zapomínat tak, jak by se to paní Hahnové a všem paním Hahnovým hodilo do krámu, by bylo riskantní a prostě nespravedlivé. Proto ony nárazy, jichž jsme ve filmu svědky. A právě proto, že paní Hahnová je dnes už ve svém věku bezbranná a neškodná, nelze nevidět, jakou objektivní roli ve svém životě hrála. A tuto životní roli pochopitelně nelze pominout a docela bez následků prominout. Každý nese celý život odpovědnost za všechno, co dělal.

Matějkův film staví na tom, že právě strhující výkon Jiřiny Šejbalové získá postavě paní Hahnové až i sympatie. Právě tím víc a nakonec silněji pronikne k nám její objektivní vina, kterou nelze promlčet. Dalším kladem filmu je, že vedle jedinečného výkonu hlavní představitelky tu najdeme i paletu dalších nejvýš hodnotných uměleckých kreací. Za všechny jmenujme Josefa Větrovce v postavě, jakou jsme od něho ve filmu dávno neviděli. Střídmými a ani v nejmenším nepřehnanými prostředky dokázal umělec naprosto přesvědčivě vytvořit postavu bohatou, i když na první pohled jakoby dost jednoduchou. A tak by bylo možné jmenovat jednoho po druhém.

Matějkův film Sólo pro starou dámu není vůbec jednoduchý. Nutí nás k přemýšlení, protože nám předkládá i některé věci, s nimiž třeba hned nebudeme docela souhlasit. Ale cožpak to je v životě jinak? Jediná stinná stránka díla snad spočívá v tom, že to je přece jenom trošku sólo pro onu dámu. Ale zralé a nádherné umění národní umělkyně Jiřiny Šejbalové si takovou roli jakkoli rozporuplnou, ale tím právě herecky vděčnější, už dávno zasloužilo.

KLIMENT, Jan. Na minulost nelze zapomenout. Nový český barevný film. Rudé právo. 1979 [28. června], roč. 59, č. 150, s. 5.

Na krátkou návštěvu Prahy se chystá sedmdesátiletá Marie Hahnová, která už více než třicet let žije v německém Forchheimu. Při setkání s příbuznými a známými se dovídá pravdu o chování svého německého manžela a jejich dcery za okupace. Její zdravotní stav se zhorší, ale dcera Margit nemá zájem věnovat se nemocné matce...
Titul prošel kiny bez výraznějšího diváckého ohlasu.

Autor/Zdroj: Březina Václav/Lexikon českého filmu