Škyt

Pokojná dedinská idylka, starému pánovi sa čká na lavici pred domom, opitý mladík chrápe na voze, stará pani zbiera na lúke konvalinky, chlapi hrajú v krčme kolky, včelár vytáča med a cez dedinu prechádza smútočný pohrebný sprievod. V dedine mrú muži po sebe ako muchy a policajt už konečne začal pátrať po príčine týchto vrážd.....

Neotřelý celovečerní debut Györgye Pálfiho (nar. 1974) snad lze označit jako přírodopisně-etnografický hraný dokument s motivy kriminálního filmu. Jeho nedílnou součástí jsou ovšem i osobitý černý humor, prvky grotesky, absurdity a surrealismu. - Od počátku sledujeme zdánlivě všední život současné maďarské vesnice a jejího okolí. Kamera se věnuje po vzoru legendárního Mikrokosmu makrodetailům různých živočichů, jež střídá se záběry lidské pracovní činnosti (výroba medu) a s žánrovými vesnickými obrázky (připouštění kance). Jenže z těchto záznamů venkovské idylky pozvolna vyvstává jiný obraz: ve vesnici se nenápadně, ale důsledně vraždí ve velkém. Vše řídí zpovzdálí vlídná babka kořenářka, distribuující jed zdejším ženám. Oběťmi traviček se stávají především jejich muži… - Jakékoliv uchopení děje je jen přibližné, přičemž se nabízejí různé možnosti pohledu. „Vysvětlení“ ve finále nabízí ženský sbor, zpívající lidovou písničku o rulíku… - Bizarnímu „příběhu“ odpovídá originální filmové zpracování. Dílo je téměř bez dialogů (pomineme-li rozhovor z neviděné TV novely, dabovaný navíc v češtině), ale přesto se opírá o dokonale provedenou zvukovou stopu, vytvářející podle režisérových slov „symfonii hluků“. Ta rytmizuje celé vyprávění a vychází samozřejmě z reálných zvuků z přírody i z vesnice. Představitelé jsou až na výjimky neherci. – Snímek, který získal řadu významných ocenění (mj. Evropská filmová cena 2002 za objev roku, Cena Zlatý pták ohnivák na MFF v Hongkongu 2003, Zlatá růže na MFF v Soči 2003 aj.) je určen především divákům z filmových klubů a návštěvníkům artkin.
Kino Aero 2003/12

Starý muž sedí na lavičce a má škytavku, milá starší dáma trhá v nedalekém údolí lilie, švadleny v krejčovském salónu pilně pracují, povaleči se povalují v hospodě, ženci sklízejí pšenici, aby bylo z čeho namlít mouku, v babiččině kuchyni se právě vaří knedlíky a uprostřed toho všeho policie vyšetřuje vraždu... Ceny: Evropská filmová cena za objev roku; Maďarská filmová cena 2002 za nejlepší debut; MFF San Sebastian 2002: Zvláštní uznání pro nejlepšího mladého režiséra; Festival východoevropského filmu Cottbus 2002: Cena publika, Cena FIPRESCI, Zvláštní cena poroty aj.

Autor/Zdroj: /Kino AERO

Celovečerní debut mladého maďarského filmaře Györgye Pálfiho Škyt je nevšedním důkazem, že i v kinematografii lze přijít s něčím novým a neotřelým. Snímek snad lze označit jako přírodopisně-etnografický hraný dokument s motivy kriminálního filmu. Jeho nedílnou součástí jsou ovšem i osobitý černý humor, prvky grotesky, absurdity a surrealismu. - Od počátku sledujeme zdánlivě všední život současné maďarské vesnice a jejího okolí. Kamera se věnuje po vzoru legendárního Mikrokosmu makrodetailům různých živočichů, jež střídá se záběry lidské pracovní činnosti (práce šiček, sklizeň obilí, výroba medu…) a s žánrovými vesnickými obrázky (připouštění kance, chlapi u kuželníku…). Jenže z těchto záznamů venkovské idylky pozvolna vyvstává jiný obraz: ve vesnici se nenápadně, ale důsledně vraždí ve velkém. Vše řídí zpovzdáli vlídná babka kořenářka, distribuující jed zdejším ženám. Oběťmi traviček se stávají především jejich muži. Místní dlouhovlasý policista nakonec sice pojme podezření hraničící s jistotou, ale už kvůli své matce se zdráhá zasáhnout. A tak u kuželníku zůstává jen jeden muž a ve své chalupě spokojeně jí starý a věčně škytající děda, který žije sám a kterého tedy nemá kdo a proč zabít… - Jakékoliv uchopení děje je jen přibližné, přičemž se nabízejí různé možnosti pohledu. „Vysvětlení“ ve finále nabízí ženský sbor, zpívající lidovou písničku o rulíku… - Bizarnímu „příběhu“ odpovídá originální filmové zpracování. Dílo je téměř bez dialogů (pomineme-li rozhovor z neviděné TV novely, dabovaný navíc v češtině), ale přesto se opírá o dokonale provedenou zvukovou stopu, vytvářející podle režisérových slov „symfonii hluků“. Ta rytmizuje celé vyprávění a vychází samozřejmě z reálných zvuků z přírody i z vesnice. Kamera i zvuk často pracují s makrodetaily, střih využívá asociativní montáž (záběr čápa na zemi – letecký záběr z „čapího“ pohledu), představitelé jsou až na výjimky neherci. – Snímek, který získal řadu ocenění na nejrůznějších festivalech, je ovšem určen především divákům z filmových klubů a návštěvníkům artkin.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2003/10