Šílený kankán

Skončila první světová válka, svět se potýká s hmotnou i duchovní krizí a někdejší elity se ocitají v nouzi. Přesně to postihlo bývalého důstojníka, jenž se v poválečné Vídni setkává se svým někdejším sluhou, jenž se nyní prosadil díky šmelinářským schopnostem. Sociálně akcentovaný snímek, který ilustrativně popisuje ztrátu svědomí i zábran honbě za pochybnou prosperitou, vznikl v koprodukci s Rakouskem.

Zdroj: Československá filmová společnost

Je to v tvorbě režiséra Jaroslava Balíka snad první film, který obrazově tak bohatě a zároveň přesně evokuje atmosféru určitého historického úseku - konkrétně několika let těsně po první světové válce. A protože jde o poválečnou Vídeň, zní tu z šantánů do ulic vyzývavý kankán a z hospod citera či unylý šraml. Na Ringstrasse se mezi kočáry objevují první automobily a před radnicí demonstrují tisíce nezaměstnaných. Hodně přes sto tisíc jich má tehdejší Vídeň, mužů, vrátivších se z prohrané a zbytečné války, zmrzačených, zoufalých o mstících se na každém, koho uvidí v nenáviděné oficírské uniformě. Ale stále je tu dál třída lidí, která přežila válku poměrně bez úhony, ba co víc - většinou na ní ještě vydělala. V palácích, na burze, pří výletech do Alp, na dostizích či na plesích - všude je pod strojenými úsměvy těchto příživníků ukryt jediný podtext a jediná parala: rychle zapomenout na válku, dostat se jakýmkoliv způsobem ještě víc nahoru, investovat, olupovat, vydělávat... To je pozadí obrazu, který režisér Balík nanáší ve svém filmu sytými, v dobrém slovo smyslu okázalými barvami, jaké jsme v žádném jeho filmu ještě neviděli.
V popředí obrazu jsou pak dvě postavy, dva muži, kteří prožili válku každý jinak: nadporučík Krumka (Karel Heřmánek) a vojín Scholef (Josef Vinklář). Setkávají se na sklonku války v lazaretu - "frontový bojovník" Krumka a mazaný Scholef, který si dal za peníze lehce prostřelit nohu, aby se dostal ze zákopů do nemocnice. Scholef se stává Krumkovým ordonancem čili pucflekem - dokáže být oddaný, horlivý, starostlivý, zná "zdroje" kde sehnat potraviny a cigarety... Po válce se ve Vídni rozcházejí, ale ne nadlouho. Za nějaký čas se střetávají opět - tentokrát na burze. To už vězí Scholef v kožichu, na rukou má křiklavé prsteny a pečlivě si zapisuje kursy do ohmataného notesu. Krumka má za sebou zatím jen několik málo úspěšných pokusů dostat se nahoru mezi vídeňskou smetánku. A tak se bývalý oficír a jeho někdejší pucflek dají teď dohromady a založí "Ateliér pro komerční výzkum a ušlechtilé podnikání", jejž později změní v akciovou společnost.
Tady se režiséru Balíkovi podařily psychologicky hluboké a přesné sondy do myšlení a životních postojů obou těchto mužů, zcela odlišných původem a mentalitou. Krumka je "vtělená reprezentace", má šarm, vystupování, umí se oblékat, dovede na první pohled okouzlit. To je ovšem jen pomáda. V podstatě dovede být bezohledný, násilnický, mstivý . . . Scholef je ve vystupování jeho antipólem. Po celý život v sobě nese pocit člověka, který byl stále ponižován a pokládán za méněcenného. Přitom je vychytralý, mazaný, dokáže se přizpůsobit, shrbit a čekat na svou příležitost. Vždycky Krumkovi záviděl jeho eleganci, úspěchy u žen, styky s vyšší společností. Snaží se mu vyrovnat, a protože právě tohle se mu nedaří, skrytě ho vlastně stále nenávidí. I když už má pak vlastní palác a chystá se oženit ~ se zpěvačkou Hortenzií. Pouze v jednom se Krumkovi podobá: ve víře v posvátnou moc kapitálu, v kruté bezohlednosti, když mu jde o peníze . . .
Režisér Balík měl šťastnou ruku při volbě obou hlavních představitelů. Karel Heřmánek dává Krumkovi ležérnost o blazeovanost někdejšího císařského oficíra, který jakoby i v civilu nosil dál uniformu. Vytvořil věrohodný typ člověka, který si dokázal osvojit způsoby aristokratů, ale jen proto, aby mohl bezohledně znásilňovat a kořistit. Lví podíl no uměleckých kvalitách filmu má však Josef Vinklóř v roli Scholefa. Jakou obrovskou proměnou prochází jeho postava od chvíle, kdy se v polním lazaretu staral se Istivou oddaností o svého ofícíra až k vrcholu kariéry, kdy kupuje palác knížete Czappa (Jiří Dohnal), přežívá krach na vídeňské burze a chystá se k svatbě se slavnou subretou (Hana Talpová). Jeho chůze je stále směšně kolébavá, na celém jeho chování lze poznat i mezi palácovými drapériemi někdejšího parvenu. Ale jeho tvář je během dějového vývoje stále tvrdší, oči chladnější, ocelovější. Vyzařuje z nich nejen chtíč po kořisti, ale i touha po pomstě na všech, kteří ho ponižovali anebo mu stáli v cestě nahoru . . .
Šílený kankán byl natočen v čs.-rakouské koprodukci podle scénáře R. Müllera, J. Frieda i J. Balíka, má vynikající kameru Viktora Růžičky, funkční hudbu Karla Mareše a v neposlední řadě i nekonvenční střihovou práci (scéna u biliárového stolu, run na burze atd.) Najdeme v něm pochopitelně i některé menší "pihy na kráse". Zdá se mi například, že trochu nedotažena je zpočátku zajímavá postava Heleny (Zuzana Geislerová), dcery komerčního rady Lustiga (Ota Sklenčka), která koketuje s revolučním hnutím. Nevěrohodně také působí teatrální sebevražda ochrnutého Lustiga za pomoci lokajů. Ale to jsou opravdu jen maličkosti, které nemohou ubrat no síle dílu, které zobrazuje pirátskou, vlčí morálku buržoazie, jejíž metody byly a jsou vždy stejné.
A ještě jedna velká věc se režiséru Jaroslavu Balíkovi podařila v Šíleném kankánu: dokázal, že jde natočit film vysoce politicky o společensky angažovaný - o přece v tom nejlepším slova smyslu divácky přitažlivý.

Autor/Zdroj: Vondra Václav/Kino