Sedm hladových

Do boje se jich pustí opravdu sedm a každý z nich má své důvody, proč nastoupit radikální odtučňovací kůru. Jednoho dne se tedy pivovarník Sládek, osamělý pojišťovák Jaroslav, paní Růženka, operní pěvkyně Maruška, zvukař Čudla, ředitel velkého podniku Havránek a zamilovaná Lucinka sejdou v malebném ústavu, kde už je čeká primář, štíhlá sestřička Kristýnka a hlavně správce Ducháček, který si v ústavu zavedl výnosnou živnost, když za přemrštěné ceny tajně prodává pacientům jídlo. Už tak nedostatečné příděly jídla nechá primář drasticky zredukovat poté, co ministerstvo vyjádří nespokojenost s výsledky léčby. Ještě horší je to při takzvaném "odlehčovacím" dnu, kdy dostanou jen pár kousků ovoce. Výsledky drastické kůry na sebe nenechají dlouho čekat. Bohužel se neprojeví ani tak v úbytku kil, jako spíš v narůstající agresivitě, která zažene do rybníka snaživou Kristýnku, a v zoufalství, s nímž sedm tlouštíků nejprve louská meruňkové pecky a poté vezme útokem blízký hostinec. Otevřeně se postavit primáři se však odváží pouze Čudla a je za to druhý den z léčebny vyloučen. S ním odchází i Kristýnka, která dala výpověď. Postupně se k nim přidají i ostatní.

Zdroj: Nova

Do sebe uzavřené a před vnějším světem dokonce izolované prostředí může posloužit jako vhodná základna pro rozehrání modelových situací, které lze chápat jako zástupné vzhledem k širším, celospolečenským kontextům. Zejména když jde o dobrovolné či dokonce z přesvědčení konané setrvávání přítomných lidí v takovém prostředí — a o to jde i v případě nového českého filmu Karla Smyczka SEDM HLADOVÝCH. Neboť otázky, co člověk dělá sám od sebe, co proto, že to dělají ostatní, a co jen z vnějšího donucení, mají univerzálnější platnost a dotýkají se fenoménu nad míru závažného, svobody i reálných možností lidského rozhodování. Režisér samozřejmě nemapuje zcela neznámé území, i ve filmu máme díla, k nimž bychom se měli hlásit otevřeněji, než doposud činíme. Stačí si vzpomenout na Němcův více než dvě desetiletí starý snímek O slavnosti a hostech, o jehož uvedení na loňské Letní filmové škole se ve Scéně podrobně rozepisoval Jan Foll. Smyczkův počin má význam hlavně proto, že po dlouholeté absenci se takové téma a takový způsob vyjádření zase nastolují.

Sedm hladových jistě navazuje na existující tradici, ale zároveň nelze nevidět, jako by autorům scházela vůle či odvaha výpověď dovést do konce a zbavit se zbytečné zátěže rozptylujících odboček. Neznám genezi celého projektu, nemohu se však zbavit dojmu, že někde při koncipování došlo k nepochopení záměru, ke znejasnění zamyšlené koncepce. Sám režisér se svěřil, že ve filmu "jde o určité podobenství, které by nemělo zaniknout vedle humoru, o němž bych se rád domníval, že může diváky potěšit.“ Cílem tedy bylo natočení více vrstevného příběhu, z něhož by si každý divák odnesl to, co dokáže vyčíst: vnímavější a náročnější divák metaforické poselství, ten méně náročný lehce stravitelný humor, aniž by musel pátrat po dalších významech.

Smyczek se dostal do situace, kdy chtěl sloužit více pánům (dokonce snad všem myslitelným), a zákonitě na to doplatil tím, že pořádně neslouží ani jednomu. Žádnou z plánovaných vrstev nedotáhl do takové podoby, aby ji mohl pokládat za završenou, film se tak spíše podobá polotovaru, jenž se sice skládá ze základních ingrediencí, nechybí mu ani potřebné aroma. Měl by se však pečlivěji promísit a hlavně upéci.

Sedmero adeptů na zhubnutí, kteří přicházejí do „odtučňovací“ léčebny, je pojednáno bez dostatečné individuální charakterizace, chvílemi se dokonce zdá, jako kdyby jedinou dramatickou kvalitou byla jen jejich obezita. Navíc prolog, zachycující okolnosti jejich odjezdu na léčení z přebytečných kil, svým potměšilým grotesknem navozuje výrazně odlišné očekávání následného vývinu situací, než jakého se skutečně dočkáme. Do stále příkřejšího rozporu se dostávají bezzubé obhroublé žertování a dýchavičné milostné historky se zamyšleným povýšením celého vyprávění do metaforické roviny, která se mění ve chtěný přílepek, nevyplývá z povahy odehrávajících se motivů. Zejména demonstrativní přelezení „zakázané“ zdi a bezuzdné hodování ve „svobodném světě“ se proměňuje spíše v nechtěnou sebeparodii. A tak je tomu pokaždé, když vyprávění se dostane do zvážnělých poloh, ať již je to bezmála hromadné lynčování snaživé cvičitelky nebo zobrazení zbabělosti, když pacienti nechají na holičkách jediného odvážného, který se odhodlal vyslovit mínění celého kolektivu o stávajících poměrech. Je pak doslova zmatené a na hlavu postavené, když po jeho nuceném vyhoštění se jako sborem (nebo v transu) zvedají všichni ostatní a odcházejí také...

Podobné je tomu při budování postav a jejich motivických rovin v případě léčitelů. Tady se přechází na stranu prostoduchých karikatur, které jsou natolik bezbarvé, že snad i vtipy v Dikobrazu se vyslovují důsažněji. Zejména figurka všemu přizpůsobivého primáře (v podání Františka Husáka) prozrazuje neblahý odkaz schullhoffovských pseudosatirických komedií. A podobně by se mohla probírat postava za postavou a motiv za motivem, včetně rozpačitého výsměchu omšelým schématům schůzovnických manýr, včetně toho, že pacienti jsou v zájmu dobrých výsledků bezmála mořeni hladem.

Režisér ve snaze zavděčit se snad opravdu každému tak dospěl do slepé uličky, kdy z celé výpovědi můžeme tak nanejvýš tušit, kam měla směřovat a co chtěla sdělit.

Na scénáři kromě režiséra spolupracovali František Ringo Čech a Petr Novotný. Došlo však k obdobné situaci, jaká nastala u Zábranského Domu pro dva a také u Kleinova snímku Dobří holubi se vracejí, totiž že do metaforické polohy je zdvíhána látka, která tuto transpozici příliš neumožňuje a spíše klade odpor. Protože hlubší a závažnější sonda je nahrazována izolovanými bonmoty, postřehy, duchaplnostmi, které však nemohou suplovat nedostatek zobecňujícího nadhledu nejen ve sdělovaných myšlenkách, ale už v samotném režijním uchopení.

Smyczkův film je totiž chvílemi až nepříjemně řídký v dějové osnově, rozeznáme zřetelné nastavování nepříliš nosných situací (zejména milostné avantýry hladem trápených a sužovaných tlouštíků) a vyložené hluchá místa (vysušený heroismus mladíka, který jako jediný se vzepře ústavní tyranii tváří v tvář léčitelům). Dá se říci, že pokud byly pocity hladu zamýšleny jako katalyzátor dění – Petr Novotný napsal, že se pokusili studovat z různých pohledů, co dokáže hlad s lidmi udělat — je tato konstrukce zcela neprůkazná a bez nejmenší dramatické sdělnosti.

Na výsledném tvaru nemohla nic změnit ani kamera Jaroslava Brabce, ani hudba Michala Pavlíčka, která by se dala spíše poslouchat zcela nezávisle na vyprávěném příběhu, ani herci (voleni spíše méně známí) zanechávající dojem poněkud rozpačitý, protože jejich projev by slušel nějaké televizní mikrokomedii, ale jen obtížně se vměstnával do příběhu, jehož přinejmenším původní východisko bylo přece jen jinak strukturované.

Karel Smyczek podle mého názoru neuspěl se svým novým filmem, ale pevné věřím, že Sedm hladových představuje v jeho tvorbě stejné intermezzo jako kdysi Krajina s nábytkem, po níž následoval film Proč? A režisérovi držím do budoucna všechny čtyři palce, protože patří k těm několika málo osobnostem, které mají vůli vypovědět víc, než se běžně očekává, a vypovídají to s přímočarou upřímnosti, která nesjíždí ani k nedohledné podbízivosti a pitvoření, ani k zatuchlému manýrismu.

JAROŠ, Jan. Sedm hladových. Scéna. 1989, roč. 14, č. 3, s. 5.

Nahořklá komedie o lidech bojujících s nadváhou. Každý z nich má své osobní a zásadní důvody, pro něž je ochoten podřídit se i léčebným metodám, které se až příliš podobají nedůstojnému šikanování. Nevyrovnaný a v žánrových stylizacích nevyvážený snímek, který nijak neskrýval ambice být něčím víc než jen pouhopouhou nezávaznou legrací. Autoři považovali za nutné sdělit, že "zdravotnické zařízení, v němž se příběh odehrává, je smyšlené a z léčebnývh metod si nelze brát příklad".