Schůzka se stíny

Dva lidé poznamenaní válečnou minulostí se po letech znovu setkají při archeologických výzkumech. Zejména zamlklý, nepřístupný muž se však zdráhá komukoli přiznat své trýznivé zážitky z nacistického koncentračního tábora, kde se stal objektem hrůzných lékařských pokusů.

Režisér Jiří Svoboda se ve svých filmech vždy snažil o expresivní vypravěčství, ale tentokrát upadl až do osidel manýrismu, snahy za každou cenu překvapovat nezvyklými výrazovými prostředky. Bohužel jejich samoúčelnost notně oslabuje zamýšlené vyznění.

Padesátiletý Michal Sláma (Radoslav Brzobohatý) pracuje jako řidič se skupinou archeologů. Je uzavřený do sebe a společných akcí se neúčastní. Žije jen ve vzpomínkách na tragické válečné zkušenosti, na svou maminku a na léčbu po pokusu o sebevraždu. Jednoho dne se k výzkumu připojí dánský expert dr. Erett (Radovan Lukavský) s manželkou polského původu Barbarou (Jana Brejchová). Ji i Michala k sobě od první chvíle něco přitahuje. Ve skutečnosti je však nepojí náklonnost, nýbrž společně prožitá minulost. Jeden i druhý byli totiž před třiceti lety v Dachau, kde se stali oběťmi hrůzných lékařských experimentů… Komorní psychologický snímek z roku 1982 je dílem scenáristy a režiséra Jiřího Svobody. Ve své době film zaujal tématem, neobvyklým formálním zpracováním i hereckými výkony Jany Brejchové a Radoslava Brzobohatého v hlavních rolích. Dílo získalo několik cen, mj. Gran Premio na MFF v Sanremu či Gran Prix na MFF v Salernu.

Angličanka polského původu a do sebe uzavřený technický pracovník archeologického výzkumu byli v mládí nedobrovolnými objekty pseudovědeckých pokusů v koncentračním táboře v Dachau. Ani po letech se nedokázali zbavit těžkých psychických traumat znovu vyvolaných nečekaným setkáním. Manýristický film chce diváka šokovat nezvyklými formálními postupy.


"Pokouším se vypovídat způsobem, o němž zatím nevím, zda jej film vůbec unese."
řekl v prvních dnech natáčení filmu Schůzka se stíny režisér Jiří Svoboda. Scénář si napsal sám. Na první pohled jde o jednoduchý příběh dvou stárnoucích lidí, kteří se náhodou setkávají v prostředí archeologických vykopávek. Ona cizinka, on Čech: Barbara (Jana Brehchová) se dostala do koncentračního tábora díky svému "nežádoucímu" původu, Michal (Radoslav Brzobohatý) byl uvězněn se skupinou studentů. Vzniká mezi nimi nevyřčený vztah, no jehož podkladě se odkrývá jejich minulost, silně poznamenaná tragickými zážitky z druhé světové války. V podstatě příběhu však jde a něco jiného, mnohem složitějšího - o filozofický problém smyslu lidského života. Na počátku příběhu tohoto filmu byl zájem režiséra Svobody o nedávnou historii. Dlouho v sobě nosil nápad zfilmovat román Roberta Merleho Smrt je mým řemeslem. Zajímal ho nepochopitelný vnitřní svět fašisty Htisse, člověka, který nechal zlikvidovat statisíce lidí, který snad nebyl sadisto ani obyčejný vrah, ale byrokrat . . . Pak se mu dostala do rukou knížka doktora Františka Bláhy Medicína na scestí, která líčí pokusy na lidech v koncentračních táborech, jež vykonávali lidé vázaní hippokratovskou přísahou. A odtud se pozvolna rozvíjela fabule Schůzky se stíny: co by se asi stalo, kdyby se dva lidé, kteří byli přinuceni podstoupit tyto hrůzné pokusy, po letech sešli. Není pravda, že válka skončila, žije-li dál v lidech, které tato zvěrstva poznamenala, a dokud s klidem v duši usínají ti. kteří se na nich podíleli. Barbara a Michal se setkávají již za vrcholem svých životů. Jejich cesty se sbíhají, vzniká vztah, který by mohl přinést jisté zadostiučinění za minulost a utrpení. Ale není tomu tak stíny minulosti jsou příliš hluboké. Ne náhodou zvolil režisér Jiří Svoboda pro svůj film prostředí archeologických vykopávek a pokoje devastovaného zámku, v němž se prolínají nejrůznější historické styly. Stejně tak je tomu i s rozvrhem postav; Michalovo hledání smyslu další cesty nachází svůj protějšek především v postavě skeptického doktora Molána (hraje ho Ilja Racek). Jiří Svoboda se důsledně rozhodl nevyprávět pouze historku. To jej vedlo i k volbě netradičních filmařských postupů. Celý film je snímán vždy z pohledu některé z postav, a to ne vždy reálně. Do vnímání postavy vstupuje minulost, její stíny, přítomnost je často deformována minulostí i narážejícím podvědomím. Příběh Barbary a Michala je tak neustále rozrušován řadou cizích motivů (vzpomínkou, dokumentárním zobrazením, symbolickou představou, provokujícím detailem ze skutečnosti) které kupí onen druhý - filozofický - plán filmu v celek Svobodův nový film se určitě vymyká běžné barrandovské produkci jak zvolenou poetikou, tak i svým smyslem. Ze strany diváka pak si jistě bude vyžadovat náročnější přístup. Dnes Ize snad už také dodat, že Svobodovo úsilí o film resnaisovského typu nalezlo svou příznivou odezvu jak u herců (Jana Brejchová, Radoslav Brzobohatý, Ilja Racek, Eva Jakoubková, Milena Dvorská, Jan Kačer), tak v syrové, expresívní kameře Vladimíra Smutného (jeho druhý, samostatný film, po Matulově Posledním vlaku), nesnadné, významově sestavené dekoraci architekta Miroslava Švarce (první samostatný film), i ve strukturální hudbě slovenského skladatele Jozefa Revalla.

Bechtoldová Alena/Kino