Satyrikon

V díle klasika světové kinematografie Federika Felliniho otevírá SATYRICON druhé tvůrčí období a zároveň zahajuje triádu velkolepých dobových fresek, k nimž dále patří CASANOVA (1976), A LOĎ PLUJE (1983). Není náhodou, že právě dílo Petroniovo, patřící k nejčtenějším z antické literatury, přestože se z něj dochovaly jen zlomky, se stalo impulsem ke zrodu této ojedinělé filmové feérie konce 60. let. Felliniho lákal zapomenutý a ztracený svět antiky, který on sám charakterizoval jako neznámou krajinu zahalenou v mlze, dovolující mu navázat k ní vztah, založený čistě na fantazii a obrazovornosti. Navíc mu právě Petroniův text, zasazený do roku 54 našeho letopočtu, tedy do etapy největšího morálního úpadku antického Říma, silně rezonoval s tehdejší realitou, plnou převratných politických změn, v nichž nejednou klíčovou roli sehráli mladí. Řečeno jeho slovy: "Petronius popisuje společnost spějící k zániku, po níž nastoupí nová epocha... Stejný zmatek, pramenící z vědomí jakési nedaleké hluboké změny, charakterizuje naši generaci, která na ni ještě není připravena..." Dodejme, že tak se to na přelomu 60. a 70. let mohlo skutečně jevit.

Hrdiny mozaikovitého příběhu, apelujícího na divákovu fantazii, jsou dva mladíci - Enkolpios a Askyltos. "Oba se, stejně jako hippies své doby, toulají bez peněz od jednoho dobrodružství k druhému, bez jakýchkoliv zábran a váhání, s nevinnou přirozeností a nádhernou vitalitou živočichů. Třebaže v nic nevěří a nemají potřebu věřit a netouží ani něco měnit nebo ničit, jeví se jejich netečnost vůči společnosti, která je obklopuje, jako jakýsi druh vzpoury. Žijí ze dne na den, ponechávající vývoj svých dalších osudů náhodě." (Veškeré citace jsou z knihy Zdenka Zaorala Federico Fellini). Tvůrce chtěl původně svůj film obsadit slavnými hvězdami. Nakonec se rozhodl pro většinou zcela neznámé tváře, které působí dojmem jakoby sestoupily z pompejských fresek.

Metaforická vize antického Říma
Druhá polovina 60. let byla pro režiséra Federika Felliniho obtížná. Divácké i kritické odmítnuti filmu Giulietta a duchové a několikrát zhroucený projekt Cesty G. Mastorny jej zavedly do tvůrčí krize. V několikaletém odmlčení přijímá nabídku, aby realizoval jednu povídku ( Toby Dammit) z poeovského triptychu Podivuhodné příběhy. Poprvé zpracovával cizí námět, ale rozhodně se jím necítil být svázán. Příběh přesunul do přítomnosti, aby se mohl lépe soustředit na svět médií na manipulující televizi a ohlupující přímé přenosy z předávání cen, spojené
s trapnými rozhovory. Opět převažuje vizuální i motivická bizarnost (stačí si vybavit například jeptišky na letišti nesoucí hudební nástroje), opět tady zní odsudek poklonkování před spotřebními tlaky - hrdina příběhu má hrát Krista v připravovaném westernu, který má být .,něco mezi Pasolinim a Fordem), jak mu vysvětluje přítomný kněz.
Poté přichází nabídka natočit kostýmní film, opět podle některé z klasických literárních předloh. Fellini volí Satyricon, k němuž se po kratším váhání přiklonil jako nejlákavější látce - mimo jiné uvažovat také o několika povídkách z Dekameronu, kterého se zanedlouho (a samozřejmě ve zcela odlišném interpretačním klíči) ujme Pier Paolo Pasolini. Oba snímky ovšem spojuje charakter nezastřeně osobní vize, kterou umělci vtiskují pohledu na minulost, zejména Fellini se ani v nejmenším nenechává spoutávat věrností historickým reáliím. V knize Já, Fellini dává toto vysvětlení: `Je nádherné natáčet historický film, při němž se může člověk zcela odevzdat svým představám. Měl jsem možnost prozkoumávat říši fantazie, aniž jsem musel dodržovat pravidla současnosti " ( . . . )
Fellini dodržuje všechny základní rysy, které přislíbil: epizodičnost vypravěčské struktury i fantazijnost vizuálního ztvárnění. Charakter téměř snově metaforického uspořádání je patrný už od řazení a propojování jednotlivých epizod. Jsou povětšinou statické, vrch v nich získává bizarnost syžetová i scénografická (převážná část filmu byla natočena v ateliérech). Vzájemně spolu příliš nesouvisejí a jejich kontinuita je naprosto volná a „nezávazná". Patrná je snaha šokovat ve své době dosud silně tabuizovanými tématy: ať již se to týká homosexuality jako vůdčího prvku mezilidských vztahů, obžerství nebo některých šokujících výjevů (utnutí ruky u rámci divadelního představení - ostatně divadelním kusem se ukáže být i proslulá scénka o vdově z Efesu). Fellini chtěl nepochybně zobrazit společnost - pro některé interprety blahobytnou - ve stádiu rozkladu, který se jasně podepisuje i na ústředních hrdinech. Jsou to v podstatě povaleči, příživníci a příležitostní rváči, kteří se potulují po zemi a stále více proti své vůli jsou zatahováni do nebezpečných situací. (.. .) Vedle zmíněného důrazu na vnější šokování, které časem samozřejmě už vyprchalo, nejsou dnes příliš čitelné ani některé ozvuky tehdejší politické situace. Fellini každopádně svůj film uzavírá pesimisticky - po celém antickém světě i po jeho hrdinech zůstalo pouze několik polorozbořených zdí s narušenými freskami jednotlivých protagonistů. Ani tato varovná tečka zdůrazňující dočasnost a pomíjivost (ale možná také zapomnění), ani pozoruhodná hudební složka, inspirovaná primitivními rytmy africkými i orientálními, však nevyvažuje zdlouhavost jednotlivých epizod. Pozoruhodná je ale vizuální stylizace (kameru vedl Giuseppe Rotunno), která navozuje až surrealisticky působící krajinné scenerie, především se však uplatňuje ve scénografii a v kostýmních návrzích. Tady režisér, jenž se sám podílel na vzhledu dekorací, nejsilněji popustil uzdu fantazii a záměrně narušil ustálené představy. (...)
Projekt 100 - 2000

Autor/Zdroj: Jaroš Jan/


Skutečnost, že se z Petroniova klasického díla dochovaly jen zlomky, jen podnítila bujnou představivost italského filmového mága F. Felliniho. Bezstarostní antičtí hippie tak mohou prožívat během svého putování antickým světem nejrůznější příhody, jež mají pramálo společného s předpokládanou realitou starověkého Říma. Hrdinové zplození polohorečnatými sny pod starobylými freskami, nejpodivnější situace a setkání odehrávající se jakoby na jiné planetě - to vše režisér inscenuje prostřednictvím vybraně bizarních kostýmů a ateliérových dekorací. Fascinující, temně zábavná a efektně barokní podívaná neztratila dodnes nic ze svého kouzla.
Neobvyklé zpracování a vizuální virtuozita přímo ovlivnila jak Petera Greenawaye, tak Davida Lynche.
Program ART

Autor/Zdroj: /Kino ART


Dílo bývá označováno za vizuálně nejpodivuhodnější snímek Federica Felliniho (1920 - 1993). Vznikl na motivy Petroniovy starověké předlohy, vypráví ovšem moderní příběh, v němž se prolíná Eros a Thanatos, sex a smrt, chlípnost a rozklad, radost z podívané i trpká introspekce. Z Petroniova Satyriconu se zachovaly jen zlomky - nejpověstnějším segmentem je Hostina u Trimalchiona, která posléze také tvoří součást Felliniho filmu, avšak vůbec ne jedinou. Hrdinou je bezstarostný mladík Encolpio, potloukající se po světě spolu s přáteli Asciltoem a Gitonem. Petronius prolíná satirický přístup s líčením vážných i komických situací. Fellini uvažoval už v roce 1939 o tom, že by s přáteli natočil podle Satyriconu muzikál jako satiru na fašismus, nikdy mu však nešlo o „žádné analogie mezi dneškem a starým Římem. To je velmi vulgární postup." V Satyriconu vypráví tvůrce se zřetelným potěšením o konci jedné prohnilé společnosti - o rozkladu ideologií a ustrnulých životních konvencí. Fellini vzpomíná, že znal Petroniovu předlohu už z mládí „v téměř pornografickém vydání. Víte, v Itálii existuje asi 200 samostatných verzí Satyriconu - každý sexuálně posedlý člověk po celé Itálii obohatil Petronia o své osobní výmysly!... Neilustroval jsem knihu, ta byla pro mne jen záminkou... V Satyriconu jsem chtěl zapomenout na dva tisíce let křesťanství, které tíží život nás všech, které nám poskytly klíče pro posuzování a pro moralizování... Chtěl jsem ukázat neznámý svět, o němž máme jen nejasné představy, pramenící většinou z idealizovaného neoklasicismu. Pokoušel jsem se na to vše zapomenout a vytvořit vědecko-fantastický snímek... Je to objevení neznámé planety, kde formy jsou zneklidňující... Nenatáčel jsem však film o homosexualitě, jak ji vidí chlípný katolík. Snažil jsem se, aby vše působilo jako freska..." Fellini prý dokonce připustil, že protestní bouře ze sklonku šedesátých let mohly ovlivnit zaměření snímku a že hrdinové se svými skutky i postoji mohou podobat hippies.

Autor/Zdroj: /Kino AERO

Skutečnost, že se z Petroniova klasického díla dochovaly jen zlomky, jen podnítila bujnou představivost italského filmového mága Federica Felliniho. Bezstarostní antičtí hippies Encolpio, Ascilto a Giton tak mohou prožívat během svého putování antickým světem nejrůznější příhody, jež mají pramálo společného s předpokládanou realitou starověkého Říma. Hrdinové zplození polohorečnatými sny pod starobylými freskami, nejpodivnější situace a setkání odehrávající se jakoby na jiné planetě - to vše Felllini inscenuje prostřednictvím vybraně bizarních kostýmů a ateliérových dekorací.
Fascinující, temně zábavná a efektně barokní podívaná neztratila dodnes nic ze svého kouzla.

Autor/Zdroj: /Cinema


Proslulý snímek Satyricon (1968) natočil Federico Fellini podle stejnojmenné literární předlohy Gaia Petronia Arbitera z prvního století našeho letopočtu. Roz-sáhlý, mnohožánrový antický román, z něhož se dochovaly pouze fragmenty, ovšem posloužil fenomenálnímu filmaři jen jako volná inspirace. - Putování mladí-ka Encolpia a jeho přítele Ascylta, odehrávající se ve vzdálené historické epoše, se stalo materiálem k vytvoření barvitých obrazů, v nichž se Fellini vydává na cestu po těch oblastech lidského myšlení, jež spadají pod freudovský pojem nevědomí. Antická kultura, tvořící duchovní kořeny našeho pojetí světa, je tu zobrazena jako prostředí, v němž se mohou naplno realizovat živočišné pudy; opulentní hostiny, sexuální orgie a bizarní sadistické hrátky mocných však zároveň signalizují nezadr-žitelně se bližící úpadek celé epochy (římskou společnost symbolizuje obří nevěsti-nec, který se v jedné z epizod filmu zřítí na své zvrhlé obyvatele). Fellini přitom do antiky projektuje své vlastni surrealistické vize; natáčel většinou ve stylizovaných ateliérových dekoracích, vytvořených částečně podle vlastních návrhů. Navzdory časové odlehlosti předlohy je však také zřejmá paralela Felliniho filmu s tehdy vrcholícím hnutím hippies a s událostmi šedesátých let. - Petroniovu předlohu zfilmoval takřka zároveň s Fellinim italský režisér Gian Luigi Polidoro (1968). Jeho verze Satyriconu však byla cenzurou zakázána pro obscénnost.

Autor/Zdroj: Kubina Zdeno/Filmový přehled