Salvatore Giuliano

Několika cenami ověnčený snímek režiséra Franceska Rosiho patří mezi první italské snímky, které se v 60. letech začaly zabývat problematikou mafie a organizovaného zločinu. Filmové drama, které připomíná investigativní novinovou reportáž, rekapituluje osudy známého sicilského bandity Salvatora Giuliana.
Dokumentaristicky stylizovaná filmová rekonstrukce Salvatore Giuliano, pojmenovaná podle známého sicilského bandity (1922-1950), se řadí k titulům, které se v Itálii v první polovině 60. let minulého století začaly zabývat problematikou mafie a poválečného organizovaného zločinu. Režisér Francesco Rosi ale nebyl prvním italským filmařem, který se těmto tématům věnoval. Několik takto zaměřených filmů se totiž objevilo již na přelomu 40. a 50. let, jak dokládají snímky Man? il contrabbandiere (Pašerák Man?, 1947) Lucia De Cara, In nome della legge (Ve jménu zákona, 1948) Pietra Germiho a Gli inesorabili (Neúprosní, 1950) Camilla Mastrocinqueho.
Salvatore Giuliano není klasickým mafiánským dramatem s pevně danou vyprávěcí strukturou, ale spíše filmovou rekonstrukcí, která připomíná investigativní novinovou reportáž. V příběhu mladíka, jenž se po skončení druhé světové války stal vůdcem banditů napojených na separatistické Hnutí za nezávislost Sicílie, se prolíná hned několik časových rovin. Historické pozadí příběhu zdůrazňuje dokumentárně stylizovaný rámec, ale i skutečnost, že režisér a jeho tým scenáristů zachovali postavám sicilských zločinců jejich skutečná jména.
„O snímku Salvatore Giuliano nelze mluvit jako o filmovém žurnalismu, ale spíše jako o rekonstrukci skutečných událostí vytvořenou na základě historických pramenů," vysvětloval svůj záměr Francesco Rosi. „Když jsem natáčel tento snímek, prostudoval jsem mnoho dobových materiálů, bez kterých bych takový snímek nikdy nemohl natočit."
Giulianiho případem se zabývalo ještě několik dalších italských režisérů, například Enzo Trapani ve filmu Turri il bandito (Bandita Turri, 1950) nebo Eriprando Visconti v kriminálním dramatu Mafie za mřížemi (Il caso Pisciotta, 1972). Na Rosiho reportážní styl a historizující přístup k danému tématu posléze navázal především Pasquale Squitieri ve filmech Železný šéf (Il prefetto di ferro, 1977) nebo Corleone (1978).

Jan Švábenický
LFŠ 2015

Autobiograficko – dokumentárny čiernobiely film, v ktorom sa snažia nájsť skutočného vraha sicílskeho banditu Salvatore Guiliana.

Salvatore Guiliano sa narodil 16. novembra 1922 v Montelepre neďaleko Palerma. Zomrel 5. júla 1950 v Castelvetrano. Bol to obyčajný chudobný sedliacky chlapec, ktorého prichytili karabinieri z kradnutým vrecom obilia. Salvatore jedného pri kontrole zastrelil a tým sa stal psancom. Jeden čas ho oslavovali ako bojovníka za samostatnosť Sicílie, či miestneho Robina Hooda, pričom bol obyčajným najhľadanejším zločincom.

Spolupracoval s miestnou mafiou a živil sa vydieraním a únosmi ľudí. Počas vojny mal voľné pole pôsobnosti, nakoľko podľa dohody Lucky Luciana s Američanmi o podpore mafie pri obsadení Sicílie nebol stíhaný. Jeden čas mal aj tendencie vyjednávať s okupačnými jednotkami o separácii Sicílie od Talianska. Svoju popularitu stratil po barbarskom útoku v dedine San Giuseppe Jato 1. mája 1947, kde Girolamo Li Causi, komunistický predák, otvorene kritizoval mafiu.

Dal spustiť paľbu do davu, pričom zabili 11 ľudí a 38 bolo zranených. Po tomto čine sa stal tŕňom v oku už aj samotnej mafie, lebo rímska vláda poslala na Sicíliu na jeho dolapenie dvetisíc policajtov. Jeho skrýšu vyzradil za prísľub beztrestnosti jeho bratanec a strážca Gaspare Pisciotta. Vylákal Giuliana s prísľubom, že dostane amnestiu a bude môcť vycestovať do USA.

5. júla 1950 obkľúčili jeho dom v Castelvetrane a keď prišiel, spustili na neho paľbu z automatických zbraní. Nakoľko v jeho tele našli aj guľku z inej zbrane, je možné, že ho zavraždil Pisciotta a policajti strieľali pre istotu ešte do mŕtvoly. Pisciotta bol neskôr nájdený otrávený vo väzení.