Roztomilý člověk

Tak teď do toho vidím. No, ovšem. Nevdávala se má milenka, nýbrž tvá bývalá láska Karla Hašková.
- Ale ?
Nezapírej ?
-Nic nezapírám. Ale prosím tě, už nikdy přede mnou o tom nemluv !

... Obsterej si nejakou fingovanou manželku.
- Nic takového nemůžu potřebovat. Nechci to hnát do krajnosti, už kvůli Polde.
Kvůli Polde ? Nejsi do ní zamilován ?
- Ne, ale záleží mi na ní.
A jaká je ?
- Uhm, tá je ti ...
Úžasná.
- Ne, hezká je, ale to, ale povaha Valtero, hochu, tá lže ...
Jako každá ženská.
- Ne, kdepak, ženské lžou takové obyčejné věci, ale ona má tak kouzelné nápady, no k líbání Valtero, já jsem vedle ní úplný břídil.

Bláha: "Pamatuj si jednou provždy, že já nikdy nelžu. Lež se mně hnusí. Dělám pouze roztomilé žerty. Mám rád vzruch. Nemohu vystát lidi s obličejem, který nic nepovídá. Ti mně připadají jako mrtvý rybník. Znáš takovou věčně stojící hladinu, která tě láká vzít kámen a hodit jej do vody? Voda se čeří, dělají se kola, vlnky, no zkrátka něco se děje."
Valtera: "Takže ty vlastně nelžeš. Ty jenom házíš kamínky do vody."
Bláha: "Ano. Když vidím takový obličej, tak mám tisíc chutí vzít kámen a..."
Valtera: "To by se ti mohlo jednou špatně vyplatit."
Bláha: "No, to vím. A proto vždycky hledím zaměstnat ruce něčím jiným."

Kruhy ... Kruhy! ... KRUHY!!!

Valtero, co děláš ?
- Jak vidíš, strojím se.
Jdeš pryč ?
- Ano.
A to jsto nemohl říct dřív ? To mám teď trčet sám doma ? Je v tom nejaké devče, viď ?
-Kde pak děvče. Dneska Meteor má jubilejní oslavy. Jdu na banket.
To se vrátiš asi pozdě domu, viď ?
- Až ráno, až ráno.

Jako přítel tě varuji.
- Proč ?
To je nebezpečná situace. Ten mládenec se mi nelíbí.
- Cha, cha. No vidíš. Mně se zrovna zamlouvá. Podívej se na něj. To je muj typ.
A co chceš dělat ?
- No, to ještě nevím. Ale jeho obličej, ten mně přímo dráždí. Víš, tomu ja něco provedu. On si o to přímo loudí.
- Viktore, prosím tě, nezačínej nic.
No ja myslím, že se neudržím, víš. Tak už jsem připraven, pane Stárku.
- Tak výborne, mužeme odstartovat. Tak, poklona, naschledanou, moje úcta.
My predse...
- Aha, my jedem spolu.
Viktore, slib mi, že tomu mládenci nic nanamluvíš.
- Promiň, ale to ti slíbit nemohu. Nazdar.

Nebudu pronášet obvyklé fráze o štěstí a lásce, ale přeji vám milí novomanželé, aby jste nikdy nehledali útočiště v mé advokátní kanceláři.

Znáte dobře Molendu ?
- Oh, znamenitě !
A co myslíte, bude s ním Karla šťastná ?
- To doufám. Aspoň do té doby, než sem přijede cirkus.
Cirkus ? A proč ?
- Žádný večer se nezdrží doma.
Tak bude chodit Karla s ním.
- No, to asi nepujde ! Ohm, totiž. To je velké tajemství. Tedy veliké tajemství. On totiž každý večer vystupuje.
V cirkuse ?
- Ano, nikdo by ho nepoznal. Molenda vede dvojí život. Ve dne - seriózní muž, večer - létající ďábel.
Létající ďábel ?
- Cvičí v kopuli stanu a besí. Lítá z hrazdy na hrazdu jako opice.
To je neuvěřitelné !

Ale vrchol všeho, aby nevyšel ze cviku, tak má doma nad postelí zavěšeny kruhy a najednou v noci z ničeho nic cvičí.
- A ví o tom Karla ?
O tom pochybuji, Molenda to uzkostlivě tají.
- Ale proč to dělá ?
To je taková jeho mánie. Je to vúbec. Molenda je, molenda je podivný člověk. Den považuje za noc, noc za den a má nějako popletený kalendář.
- I datum si poplete ?
Ale zajímavé je, že se vždycky mýlí o 1 den kupředu.
- A to celý život ?
Ano.
- A co když je přestupný rok ?
No, to se vždycky 1 den prospí v kruzích.
- To je skutečne zvláštní úchylka.
To je prazvláštní, tedy promiňte.

Haló, redaktor Bláha ?
- Jéééj, ruku líbám, milostivá pani, jak jste se vyspinkala ?
Ach, ani se neptejte. Právě proto musím s vámi mluvit. Ano, jistě, dnes odpoledne. Ne, ne, ja vám nevěřím ani slovo. Vy si určitě pro mně uděláte čas. No předse musíte dokázat, že nejste jako ostatní muži a že ste tenkrát na Letné nemluvil do větru. Nu, pamatujete se, co jste mi tenkrát řekl, že ?
- Na Letné ? Co jsem vám řekl ? No, něco jsem vám jistě řekl. Ale co ?
Řekl ste ... co řekl ? ... já nevím. ... Řekl jste, kdyby vám někdo ublížil, zavolejte a já ihned přijdu. Nuže, volám vás, přijďte určitě dnes ve tři hodiny.
- No prosím, prosím.

Milostivá pani.
- Příteli, vy jste přišel. Děkuji vám.
Milostivá pani, jak si zasloužím té cti ?
- Příteli, já jsem vám tak nešťastná.
Ale upokojte se, Karličko. Nu, Molenda je hlupák, ale na to si časem zvyknete.
-Tak já jsem tedy hlupák ? Áno, jsem a kapitální. Protože jsem ti věřil, že budeš čekat v kavárni a ty si mně zatím chtěl vylákat z domu.
Ivane ?
- Prosím, jen žádné scény. A teď - sbohem !

Co se to tady děje ? Jen si trochu zdřímnu a už křičíte !
- Nezlob se babičko, ale řekni sama, provinila jsem se, když jsem pozvala pana redaktora ?
Ale bez mého vědomí. A to pořádná žena nedělá.
- Mýlite se pane Molendo. Karla pozvala pána Bláhu kvuli mně.
Já se vám nedivím. A víte, že je to roztomilý člověk ?

Dobré jítro, dámy.
- Vitališi, si to ty ?
No ano, čemu se divíte ?
- A kde máš vousy ?
Pryč, oholil jsem je, odstranil jsem tú maličkost.
... smiech
- Prosím tě tatínku, kdo ti to poradil ?
No Bláha.
- To je roztomilý člověk, ten Bláha. Cha, cha, ...

... A ostatne manželku přinesete když ne dnes, tak zítra, viďte ?
- Ne, ne, ne, ani dnes, ani zítra, nikdy, protože nejsem ženat !!!
Pane, vy nás chcete klamat. Vymýšlíte si !
- Klamal jsem vás, vymýšlel jsem si, ale už je konec, pane. Už jsem se rozhodl, přiznám se. Přiznám se, musím se přiznat, kvůli slečne Polde. Milostivá pani, vzniklo to z hlouposti. Udělal jsem malou lež, zamotal jsem se do ní a pak už to jelo, jako když selžou brzdy. Prosím, tady mně máte. Dělejte si se mnou co chcete. Vyžeňte mně, máte právo mně trestat, protože manželku jsem si vymyslel, vás jsem nikdy neznal, Valtera také ne.
Viktore, můžu ti věřit ?
- Můžeš. A kruhy a cirkus sem si také vymyslel.
Pardon, pane. Kruhy existují. To nemůžete vysvětlit.
- Ó, prosím, to mohu vysvětlit , protože jsem je tam sám pověsil.
Vy ste tam pověsil ?
- Ivane.
Karličko.

Pane, co to má znamenat ?
- Já jsem Valtera.
A kdo je tá dáma ?
- Choť.
Koho ?
- Jeho, manželka, pani ...
Tak předse. A s těmi kruhy je to taky pravda. Já vím. Vy jste se zmluvili, abych ti odpustila, ale, ale, ale teď toho mám až po krk. A dám se rozvést.
- Ale Karličko, Karličko, prosím tě, Karličko.

Divíte se, že tu nikdo není ?
- Patrně v tiskárne se stala chyba. Myslím, že na pozvánky vytiskli jiný kostel. Rozhodne, vždyť jsme rozeslali tisíc oznámení.
Všechno je v pořádku, ale nikdo tomu nevěřil.
- Prosím vás ?
Všichni mysleli, že je to zase nejaký vtip.
- Hm.
Jen já přišla.
- Vy jste hodná, že jste nám věřila.
Vám jsem neveřila, ale vyšlo mi to v kartách. Tak jsem se přišla přesvědčit, jestli karty nelžou.
- Oh ? Babičko, karty lžou, ale my jsme si slíbili, že už vždycky budeme mluvit pravdu.

... Tak ja ti to řeknu, když mně nevěříš. Žení se Ivan Molenda, muj bývalý kolega ze studií. Deset let sme se neviděli, tak si pomysli jakou bude mít radost, až mně uvidí v kostele.
- Viktore, nelži !
Copak, ja někdy lžu ?
- Někdy ? Vždycky !
Pamatuj si jednou pro vždy, že ja nikdy nelžu. Lež se mně hnusí. Ďelám pouze roztomilé žerty.
-No, to jsou hezké žerty.
Ale tomu ty nerozumíš.Mám rád vzruch. Nemohu vystát lidi s obličejem, který nic nepovídá. Tí mi připadají jako mrtví ryby.

Blázniví lidé, chtějí mít senzaci za každou cenu.
- No.
Však si slyšel, že ze mně udělali hudebního skladatele Brauna. Já jsem v živote nehrál pořádne ani na okarínu. Jako kluk jsem se učil asi dva roky na pijáno a zničil jsem při tom nástroj i pána učitele.

Ať mistr improvizuje. Ale z hlavy!