Řím

Na počátku sedmdesátých let se ve tvorbě slavného italského režiséra Federica Felliniho objevily krátce po sobě dva snímky, jimiž vzdal hold svým milovaným místům. Vedle filmu Amarcord (1973), ve kterém se vrátil do míst svého dětství, malého přímořského městečka, kde se narodil, to byl hold městu jeho života ve filmu Roma (1972), s městem Římem v hlavní roli.

Po pohledu zúženém na svět římské smetánky v dřívějším Sladkém životě se tentokrát Fellini vyznal ze své lásky ke krásnému i rozporuplnému velkoměstu a jeho jedinečným obyvatelům, a z obdivu k jeho historii. Mozaiku obrazů, faktů i fantazie skládá opět z otevřeně autobiografického pohledu. Chlapec z Rimini, pro něhož je Řím téměř legendárním městem z vyprávění, se s ním setkává jako mladý muž a je pohlcen jeho pulzujícím životem, doslova vtažen „do víru velkoměsta“. V poslední části filmu se pak už jako zralý muž a filmař snaží postihnout obraz města mnohem plastičtěji a hlouběji, s důrazem na jeho historii a její propojení se současností. Ve své široce koncipované fresce kombinuje Fellini téměř dokumentární pasáže se snovými vizemi. Sám o filmu Roma řekl, že je jakousi kompilací filmů, které dosud natočil, i těch, které ještě nenatočil.

Zdroj: ČT
S titulky

Film můžeme vnímat v určitém dějovém propojení s Amarcordem, na nějž Roma jako by volně navazovala. Fellini v holdu „věčnému městu“, jímž putuje po stopách vlastního života, přiznává i fyzickou přítomností před kamerou, že skrze portrétovanou metropoli sestupuje do sebe. Obrazy svého vyznání skládá jako pestrou mozaiku z minulosti i současnosti, rozehrává inscenované děje s autentickým koloritem, jako třeba ve scéně hromadného stolování v lidové restauraci na periferním náměstíčku, kde při gastronomických hodech v ohlušujícím pokřiku, hašteření i zpěvu se rozpoutává bujará lidová zábava.V neméně ryčném mnohohlasu zaznívá vox populi v sekvenci z kabaretu, kde víc než vystoupení na pódiu zaujme nenucený projev zpovykaného lidového publika. Eroticky dráždivé výjevy z nevěstinců vystřídá v ostrém kontrastu církevní módní přehlídka ve šlechtickém paláci, při níž žasneme nad exhibicí tohoto absurdního výplodu fantazie a zároveň se bavíme při pohledu na defilující ctihodný klér v apartních mešních róbách. Fellini se štábem sestoupil i do podzemí velkoměsta, do tunelů razících dráhu metra, kde se zjevují starořímské fresky, jež vzápětí pod náporem vzduchu mizí jak prchavý opar. V Římu, viděném i dokumentárně v současnosti, v jeho přelidněnosti a hektickém provozu, narůstá chaos, před nímž Fellini varuje a zároveň je jím fascinován. V apokalypticky úchvatné závěrečné vizi, neurvalé noční jízdě motorkářů prorážejících burácivě opuštěné ulice, se skví duch města v celé své kráse a věčnosti.

Autor/Zdroj: /Kino AERO