Puškvorec

Legendární režisér Andrzej Wajda se ve svém nejnovějším filmu Puškvorec již po čtvrté vrací k próze klasika polské literatury Jarosława Iwaszkiewicze (předchozími snímky na motivy Iwaszkiewiczových próz jsou Březový háj, 1970; Slečny z Vlčí, 1979, a Červnová noc, 2001). Příběh Marty, osamělé manželky maloměstského lékaře, která se v poválečné době vyrovnává se ztrátou obou synů a postupně se sbližuje s prostým mladíkem Boguśem, tvoří kostru nevšedního snímku. Do hlavní role obsadil Wajda jednu z nejuznávanějších polských hereček současnosti Krystynu Jandovou. Ta vnesla do filmu osobní, silně emocionální téma, když se rozhodla podělit o svůj zármutek ze ztráty milovaného člověka. V další dějové rovině tak statická kamera herečku sleduje, jak ve zšeřelém hotelovém pokoji klidným hlasem vzpomíná na poslední dny strávené se svým umírajícím manželem, kameramanem Edwardem Kłosińským. Puškvorec je mnohovrstevným zamyšlením nad smrtí a úzkou hranicí mezi životem a smrtí. Wajdův snímek získal na letošním MFF v Berlíně Cenu Alfreda Bauera.
katalog 44. MFF Karlovy Vary

Po velké historické fresce Katyň (2007, FP 10/2008) natočil třiaosmdesátiletý Andrzej Wajda komorní snímek Puškvorec, jenž je pozoruhodnou meditací o smrti. Stejnojmenná povídka jeho oblíbeného autora Jarosława Iwaszkiewicze se mu však zdála příliš krátká, proto ji chtěl doplnit příběhem herečky, která zmizí z natáčení. Později do scénáře zakomponoval i motivy z povídky Sándora Máraie (mj. dilema lékaře, zda říci manželce o její smrtelné chorobě). Po odkladech byl snímek připraven k natáčení, jež se však znovu odložilo kvůli hlavní představitelce, Krystyně Jandové. Ta se musela věnovat těžce nemocnému manželovi, známému kameramanovi a častému Wajdovu spolupracovníkovi Edwardu Kłosińskému (viz Filmová loučení, FP 3/2008), jemuž je také film věnován. Po jeho smrti herečka sama nabídla režisérovi, že by mohli téma doplnit jejími intimními zápisky o průběhu mužovy nemoci a jeho umírání. Možná to pro ni byla určitá forma autoterapie. Vznikl tak zvláštní filmový tvar, v němž se kromě hereččina monologu v prázdném hotelovém pokoji uplatní i princip filmu ve filmu (děj je přerušován děním ve štábu, v němž je i sám Wajda). Téma smrti hereččina manžela je organicky provázáno s tématem smrti v příběhu Puškvorce. Těžce nemocná žena venkovského lékaře Marta ztratila zájem o život, když jejich dva dospívající synové zahynuli během Varšavského povstání. Několik let po válce, blízko své vlastní smrti (již jenom tuší, protože manžel jí diagnózu tají) zvolna nachází chuť k životu, když se seznámí s obyčejným dvacetiletým mladíkem. Ten však při koupání zemře dříve než ona... - Dramaturgicky dokonale propracované a mnohovrstvé dílo má zvláštní atmosféru. Pro zachycení stěžejního monologu se Wajda inspiroval obrazy Edwarda Hoppera, jenž je podle něj mistrem v postižení osamělosti, a s nostalgickou grácií a zároveň s určitým minimalismem zobrazuje nedávnou minulost. Leitmotivy tu jsou taneční parket na břehu a pomalu plynoucí řeka. Symbolický název Puškvorec označuje "dvojdomost" této rostliny, jež voní jako kadidlo a je proto používána při slavnosti jara („svatá tráva“), ale zároveň její kořen vydává hnilobný pach tlení a smrti.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2011/2

Ceny: MFF Berlín 2009: Cena Alfreda Bauera

Základem pro Wajdův scénář se staly tři texty: povídka Puškvorec klasika polské moderní literatury Jarosława Iwaszkiewicze, povídka Nečekaná výzva neméně známého Maďara Sándora Máraie a autentické osobní zápisky herečky Krystyny Jandové.
Rámec filmu tvoří iwaszkiewiczovský příběh Marty, zralé ženy, která ve válce ztratila oba syny a jejíž manžel - lékař - před ní tají fakt, že je smrtelně nemocná a má před sebou jen pár týdnů života. Nečekané citové vzplanutí k mladíkovi jménem Boguś ji na chvíli vytrhuje ze smutku a letargie, ovšem i tento letní vztah končí tragicky.
Wajda se chystal s kameramanem Edwardem Kłosińským natočit čtvrtý film podle Iwaszkiewiczovy prózy. Již dříve spolu pracovali na filmech Březový háj (Brzezina, 1970), Slečny z Vlčí (Panny z Wilka, 1979) a televizním snímku Noc czerwcowa (Červencová noc, 2002). Během příprav na natáčení však Kłosiński, manžel Krystyny Jandové, po těžké nemoci zemřel. První den natáčení dala Jandová přečíst Wajdovi své zápisky z posledních dní manželova života, hořký text plný smutku, bezmoci a osamění. Ten se pak stal základem pro další rovinu filmu - zpověď osamělé ženy v prázdném hotelovém pokoji jako vystřiženém z obrazů Edwarda Hoppera.
Záhy po premiéře Puškvorce v roce 2009 získal Andrzej Wajda Evropskou filmovou cenu za celoživotní dílo. Film je věnován Edwardu Kłosińskému, dvornímu kameramanovi Krzysztofa Zanussiho a Andrzeje Wajdy, kteří s ním natočili svá nejlepší díla 70. a 80. let.
Jan Jeništa, 36. LFŠ 2010

Také v afrických pouštích bojovali čeští vojáci proti nacistům. Válečný příběh Tobruk – druhý celovečerní režijní počin úspěšného producenta Václava Marhoula – se však více než o detonace zajímá o rozpoložení lidí, vystavených náročné prověrce odvahy i psychické výdrže.
Dějinné povědomí bývá nespravedlivé: účast Čechů a Slováků ve druhé světové válce se většinou zužovala na pěšáky...
Dějinné povědomí bývá nespravedlivé: účast Čechů a Slováků ve druhé světové válce se většinou zužovala na pěšáky východní fronty a letce v Anglii. Vytratili se ti vojáci, kteří bojovali v pouštích severní Afriky a mezi nimiž nechyběli ani židé. Režisér Václav Marhoul však namísto válčení upřednostnil pocity a rozpoložení člověka ocitnuvšího se uprostřed krvavé lázně. Velice volně se nechal inspirovat románem Stephena Cranea Rudý odznak odvahy (před více než půlstoletím jej adaptoval John Huston); nyní ovšem americkou občanskou válku zastoupily boje v Africe. Co je důležité: režisér ponechává ústřední téma, kterým je nutkavý strach, ovládnuvší vojákovo jednání. Také v Tobruku prchá ze zákopu jeden z nováčků, přesvědčen, že všichni jeho druzi zahynuli v ohni nepřátelské dělostřelecké palby...
Vyprávění otevírá příjezd dvou nováčků do výcvikového tábora: ani jeden z nich se nezdá být ideální pro budoucí uplatnění, narážejí na podceňování i šikanu. Tobruk chce sejmout učebnicovou ušlechtilost, chce své hrdiny představit jako lidi s chybami i přednostmi, jako lidi vystavené ustavičnému stresu. V mužstvu, až překvapivě prodchnutém česko-slovenskou vzájemností, nalezneme jedince arogantní, bezcitné, všeho schopné. Však také jedna z prvních replik, které ve filmu zaznějí, oznamuje „ten nám tady chyběl, židák zasranej“. Ostatně velkou předností je jadrná, nepřikrášlená mluva, přibližující obhroublé vojenské výrazivo jako běžnou součást existence.
(jš)
katalog 1. Festivalu nad řekou

Do svého nejnovějšího filmu Puškvorec obsadil legendární polský režisér Andrzej Wajda jednu z nejuznávanějších polských hereček současnosti Krystynu Jandovou. Společně vytvořili mnohovrstevné zamyšlení nad úzkou hranicí mezi životem a smrtí. Wajdův snímek získal na letošním MFF v Berlíně Cenu Alfreda Bauera.


Film A. Wajdy je filmem o odcházení. Hrdince Puškvorce, ačkoli o tom neví, zbývá už jen málo života. Cítí se slabá a unavená. Jenom to. Její manžel, lékař, si prohlíží snímky z rentgenu. Na pravé plíci je obrovský nádor. Smrt je v domě lékaře a jeho manželky jakoby pořád přítomna. Žena je zavřena v pokoji, kam nikdo cizí nesmí. Kdysi tam bydleli jejich synové. Oba zahynuli ve Varšavském povstání. V Puškvorci je taky viditelná fascinace mládím. Stárnoucí žena jí nemůže odolat. Je okouzlena dvacetiletým mladíkem. Ne jeho inteligencí nebo krásou. Spíš vitalitou a tím, co všechno ho ještě čeká. Jako by se chtěla vytrhnout z bludného kruhu vzpomínek a čerpat sílu z cizího mládí. Wajda však udělal něco víc - nejen zpracoval
povídku Jarostawa Iwaszkiewicze a obohatil ji o fragmenty prózy Sándora Máraia. Puškvorec je taky filmem o filmu. Wajda ukazuje filmový štáb natáčející film, hlavně však přidává monolog Krystyny Jandy. Bolestný, utrápený a tragicky smutný. Janda vyvolává v paměti vzpomínky, i ty nejniternější, na dobu, kdy umíral její manžel. Wajdův film je filmem o podstatě umění, o podstatě herectví. O tom, co všechno je třeba pro herectví obětovat, za co všechno je třeba zaplatit.
(Barbara Hollender, „Rzeczpospolita")
katalog 1. Festivalu nad řekou