Principálka [TV film]

POZOR SPOILER

Zimní krajinou jede vůz a komedianti. Tedy, herecká společnost. Ti přijíždějí až do města, kde doufají v dobrou štaci.
Jenže přichází problém v osobě pana starosty. Ten nechce herce povolit. Neustále nalézá nějaké výmluvy, a tak principálka Eliška Köllnerová od něj odchází s nepořízenou.
Ta to však nevzdává a navštíví samotného okresního hejtmana. Ten pak starostu velmi decentně a nenápadně vyřídí.
Hra Salome je pak haněna v hospodě u karet.
Pak sledujeme zkoušku další hry, kde již účinkuje nově přijatý herec Václava jeho milá Marie. Jenže všichni vědí, že večer asi nepřijdou lidi. Proto se mluví o odjezdu. Hra revizor však sklízí úspěch.
Nu a pak je den výplaty, se kterou není moc spokojen právě nejmladší v kolektivu, Václav.
Je mu však vysvětleno, proč má tak málo.
Pak však nastávají další potíže. Například mladý herec neuhne starostovu spřežení a musí se poté omlouvat.
Publika také ubývá a principálka dělá co se dá. Po Ibsenově hře je potlesk velmi vlažný. Skoro nijaký. Jako první opouští spolek jeden z hlavních herců. Další je Václav i s milenkou a následuje Filip s družkou. To je voda na starostův mlýn, který posílá svého pomocníka pro klíč od sálu. Hra o dudákovi je však dohrána s úspěchem.
Co asi vymyslí starosta jako další tah?

V televizní hře režiséra Otakara Koska z roku 1986 se ocitneme ve městě, do nějž přijíždí kočovná Köllnerova divadelní společnost. Principálka angažuje nového herce Eduarda i jeho milenku Marii Pospíchalovou a přibere i zběhlého studenta Václava. Starosta města však komedianty nevidí rád a odmítne jim dát povolení. To principálka získá až díky přímluvě okresního hejtmana. Představení však nejsou úspěšná a nespokojení herci se bouří. Diváky zaujme až Gogolův Revizor s Václavem v hlavní roli, tento zájem však bohužel netrvá dlouho. Herci nakonec začínají společnost jeden po druhém opouštět..

Na televizních obrazovkách můžeme v oblasti dramatických pořadů spatřit díla podprůměrná, průměrná či výrazná. Díla se silným dramatickým nábojem zrcadlící závažné otázky našeho života, naší současnosti, ale i díla povrchně rozmělňující často upřímně nastolené otázky. Televizní film PRINCIPÁLKA, natočený v ostravském televizním studiu, považuji za dílo šťastné — nebo jinak řečeno — pocit štěstí vzbuzující. Z hlediska jisté kritické typologie je to zařazení asi poněkud zvláštní, ale pokusím se dokázat, že oprávněné.

Autor scénáře Miloš Smetana našel inspiraci v naší divadelní historii, v postavě známé principálky kočovné herecké společnosti — Elišce Zollnerové. Ale opravdu jen inspiraci. Nenapsal v žádném případě scénář životopisný, ani příspěvek k výkladu naší divadelní minulosti — konkrétně k době, ve které se české divadlo začalo konstituovat jako organismus schopný dostát úkolům se skutečně uměleckými cíli — tj. vypovídat o světě ve složitějších strukturách, než jaké vyžadovala doba existenčních zápasů o českou kulturu vůbec — národní obrození.

Smetana napsal prostý a v podstatě jednoduchý příběh jedné zimní stagiony kočovné herecké společnosti. Tato společnost se na zimu usadí v malém městečku na Moravě a její optimistické očekávání přezimování je vzápětí vystřídáno trpkým zklamáním. Společnosti vůbec nepřeje pan starosta a páni radní a obyvatelé městečka kolísají mezi loajalitou na straně jedné a skutečností, že jim wildovský a ibsenovský repertoár nic neříká na straně druhé. Pod tímto vnějším tlakem je nahlížena vnitřní struktura společnosti, charaktery a vzájemné vztahy. Avšak nejen to. Autorovi se podařilo velmi současně poukázat na etiku umělecké práce, na potřebnost toho, aby ti, kteří umělecky tvoří, zachovávali základní mravní principy. Síla Smetanovy výpovědi je právě v tom, že se tak děje bez pompézních proklamací, v rovině nejprostší a hluboce lidské. A veškeré dění – příběh sám a významy z něj vyrůstající — se vztahuje k postavě principálky, je jejím prostřednictvím pevně sevřeno do jediného gesta smysluplné výpovědi.

Autorovo vyprávění postrádá výraznou dramatičnost, je však laskavé a hluboce lidské. Tvůrci filmu přejali autorův záměr a ve vlastní realizaci jej důsledně dotvořili do stylově čistého tvaru.

Věra Galatíková obdařila principálku nezdolnou energií, jemným humorem, vyzařuje z ní síla člověka, který je zcela oddán své věci, a to i v okamžicích, kdy okolnosti ji tlačí ke zdi. Je ochotna v zájmu „svých herců“ sehrát i komedii, prosit, ale nikdy se lidsky neponíží. Všechny tyto polohy dokázala herečka vyjádřit v bohaté škále prostředků, a přitom ani na okamžik nenarušila jednotu postavy. A tak bychom mohli mluvit o ostatních hercích: Eduardu Cupákovi, Miroslavu Horákovi, Karlu Vochočovi, Josefu Karlíkovi, Marii Logojdové, Milanu Šulcovi, Pavlu Skřípalovi, Janě Janěkové, Václavu Vydrovi a dalších. Každý z nich vytvořil svébytnou figurku obdařenou přesnou charakterizací, vyrůstající z vnitřního souznění, a přitom se nezpronevěřil stylové čistotě příběhu a jeho filmové podobě. Průkazná je nepovrchnost všech hereckých projevů, skutečná osobní zaujatost herců, v poslední době mnohdy absentující nejen na obrazovce, ale i v divadle a filmu. Lze se domnívat, že je to především otázka režisérovy schopnosti zaujmout a vtisknout tvorbě řád.

Nikoli samoúčelné, ale vskutku stylotvorně fungují i další prvky díla. Dekorace ing. arch. Gleicha neilustrují, nepokoušejí se vyvolat džina z láhve, ale výběrem prostředí a jejich výtvarným zpracováním slouží v tom nejlepším slova smyslu záměru tvůrců. Totéž lze říci i o kostýmech Aleny Schäferové. V obou případech není cítit úpornou snahu po rekonstrukci, ale významovou výtvarnou stylizaci. Kameraman Ivo Popek spolupracoval s režisérem Koskem už na několika televizních dílech. I v případě Principálky lze říci, že kamera nefotografuje, není odsouzena k pouhému zaznamenávání mluvících herců, ale ani nepodléhá samoúčelné výtvarnosti. Slouží. Ale sloužili přesně stanovenému záměru, pak se vlastně touto službou osvobozuje, stává se svébytným, plnohodnotným prvkem struktury. Nelze pominout ani práci střihače Vlastimila Šediny, která vtiskává filmu onen zvláštní volný rytmus vyprávění. Ovšem „volný“ nelze v tomto případě zaměnit za „nevzrušivý“. Jinak čistá zvuková stránka filmu trpí citelnou přítomností zvukové kamery. Hudební skladatel Vadim Petrov znovu dokázal, že patří k našim nejlepším autorům scénické hudby.

Smysl scénáře byl režisérem Otakarem Koskem a jeho spolupracovníky naplněn. A ať již bude mít na tento film kdokoli jakýkoli názor, nelze mu upřít neopakovatelnou atmosféru, jakousi zvláštní něhu, klid, laskavost a víru v to dobré, co v člověku je. Proto jsem v úvodu napsal, že je to dílo vzbuzující pocit štěstí. V usilování dramaturgyně Šárky Koskové, vymezeném např. seriály Bez ženské a bez tabáku, Jahody na stéble trávy, filmy Únosy bez výkupného, Záviš a Kunhuta, inscenací Ďáblovy peníze atd., má Principálka své zcela logické a oprávněné místo.

VESELÝ, Jan. Principálka. Scéna. 1987, roč. 12, č. 6, s. 5.