Příběh z Tokia

Šukiči a Tomi Hirajamovi se vypraví za dcerou a synem, žijícími v hlavním městě. Návštěva však přinese rodičům zklamání. Místo zaneprázdněných dětí, které se jich zbaví tím, že je vyšlou na výlet do hlučných lázní v Atami, se jim opravdu věnuje pouze vdova po jejich synovi Noriko. Nakonec jim po několika peripetiích nezbude nic jiného, než se vrátit ke své nejmladší dceři do Onomiči. Matka však onemocní a brzy po návratu zemře. Šukiči i v této nejtěžší chvíli najde oporu jedině ve své snaše Noriko, jež zůstane, aby mu pomohla... Příběh z Tokia je bezesporu kvintesencí a nejznámějším dílem Jasudžira Ozua. Je to snímek o generačních zlomech, frenetickém vnějším světě, stojícím v kontrastu k vnitřní kráse a klidu, jež není snadné si uchovat.
38. MFF Karlovy Vary

Patrně nejvýznamnějším počinem letošního Projektu 100 je uvedení díla klasika japonské kinematografie Jasudžiróa Ozua (1903-1963), s nímž se tak česká filmová veřejnost setkává v kinech poprvé (pomineme-li sporadické promítání v kinu Ponrepo nebo velkou retrospektivu na loňském karlovarském festivalu). Příběh z Tokia je přitom velmi dobrou ukázkou tvorby slavného filmaře, neboť vystihuje jeho základní téma (mezigenerační a rodinné vztahy) a naplno odráží jeho osobitý filmový styl. V minimalistickém příběhu se dva staří lidé vydávají ze vzdálené provincie do Tokia na návštěvu svých dospělých dětí. Setkávají se sice s povinnou úctou syna Koičiho a dcery Šige, za níž však cítí jisté odcizení. Předměstský lékař Koiči a kadeřnice Šige nemají čas ani chuť věnovat se starým rodičům. Ti nacházejí nejvlídnější zacházení u Noriko, vdovy po dalším synovi. Brzy po návratu z Tokia stará žena umírá a rodina se sejde u jejího úmrtního lože. I po její smrti zůstává v rodinných vztazích nepatrná, ale přece jen palčivá jizva... - Dominantou filmu je civilní ztvárnění nenápadných, všednodenních situací. Děj plyne pozvolna bez zjevných kulminačních bodů. Tvůrce nehodnotí jednání postav, jen předkládá svá pozorování. A to v naprosto typickém klíči: se statickou kamerou, umístěnou v mírném podhledu (z pozice člověka sedícího na tatami), s působivou hudbou a s překvapivě autentickým hereckým projevem. - Příběh z Tokia je dodnes považován za jedno z vrcholných děl japonské kinematografie. - Na plátně je uveden český titul Tokijský příběh.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2004/2

Z recenze Jana Jaroše: „Když se tento snímek před 10 lety uváděl na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, řada diváků jej označila za jeden ze svých nejsilnějších zážitků. Vůbec nevadilo, že zcela vědomě těžil z opozice vůči divácky vstřícnějším hitům japonským i zahraničním, ať již pocházely z jakékoli doby. Natolik silná a výmluvná byla jeho oduševnělost…“ Ze studie Radovana Suka: „Jasudžiro Ozu… tíhl k žánru „rodinného portrétu“…, avšak jeho hlavním tématem byly především vztahy mezigenerační… Ozuův nejznámější snímek Příběh z Tokia je…i 50 let po svém vzniku považován za jeho mistrovské dílo a v jistém smyslu za kvintesenci jeho tvorby. - Příběh z Tokia je především film o nejobyčejnějších (a přitom zázračných) věcech a o jedné cestě starých rodičů do metropole, kde navštíví rodiny svých dětí. Manželé Šukiši a Tomi Hirajamovi na čas opustí svou nejmladší dceru Kjoko v provinčním městě Onomiči a vypraví se navštívit svého syna Koičiho a dceru Šige. Oba již mají své rodiny i práci a rodiče velmi záhy pochopí, že si ve svých představách idealizovali skutečnost a že jejich přítomnost je dětem poněkud na obtíž… Povinná úcta dětí k rodičům je jednou z nejvyšších hodnot, na nichž tradiční japonská společnost odpradávna stojí. Z pohledu Evropana, kterému jsou z hlediska jeho kulturní výbavy blízké individualističtější hodnoty, jde daleko za jeho představivost a v některých případech se rovná obětování. Příběh z Tokia je snímkem, v němž Ozu svým nenápadným a nanejvýš ústrojným způsobem (tedy prostřednictvím vyprávění a příběhu) „konstatuje“ erozi tradičních japonských hodnot. Děti infikované amerikanizovaným velkoměstem nejsou schopny této úcty a je jim nepříjemná, naopak jejich vlastní rodiče se v jejich rukách stávají manipulovanými oběťmi posouvanými z místa na místo… Kamera pracuje ve prospěch konzervativních hodnot a emocí, které jejich tvůrce vyznával: patří sem láska rodičů k dětem, obětavost, pohostinnost či bolest ze ztráty druhého člověka. Všechno to, co se – na rozdíl od vnějškové atraktivity – obtížně na plátně ukazuje. Myšlenková čistota ve spojení s uměleckou rafinovanost činí z Příběhu z Tokia událost: je to film, kterému se podařilo vynést na světlo smysl vztahů.“
Kino Aero 2004-1

Příběh z Tokia je především film o nejobyčejnějších věcech a o jedné cestě starých rodičů do metropole, kde navštíví rodiny svých dětí. Myšlenková čistota ve spojení s uměleckou rafinovanost činí z tohoto filmu událost: je to film, kterému se podařilo vynést na světlo smysl vztahů.
Projekt 100/2004

Staří rodiče žijící v provinčním městečku se rozhodnou navštívit své dospělé děti v Tokiu. Ale jejich vlastní děti na ně nemají čas. Nejvíc se jim věnuje Noriko, vdova po jejich synovi, jenž zahynul ve válce. Rodiče se vydají do lázní, ale necítí se dobře, matka zřejmě začíná stonat. . .
Téměř nesnesitelně pronikavý portrét křehkých rodinných pout. Film vypráví příběh jednoho starého manželského páru, který jede na návštěvu k už dospělému synovi a dceři do Tokia. Děti však je vidí jako nevítané hosty do jejich rušného života, jen ovdovělá snacha je přijme s vážností a vřelostí. Ozuova vize ohromuje svou emocionalitou a ostře kontrastuje s jednoduchou západní kinematografií.
Tokyo Story, obdivované dílo mnoha světových režisérů, včetně Martina Scorsese a Wima Wenderse. Film se vždy nachází na příležitostných seznamech nejlepších děl světové kinematografie. Je to skutečně mistrovské dílo japonského režiséra J.Ozu.
Ozuova představa je citově strhující a hluboká a v celé západní kinematografii nemá odpovídající protějšek. Ozu prohlašuje, že se jedná o jeho nejdramatičtější film, ovšem pro západního diváka toto dílo, tento jemný, srdceryvný a vnímavý vhled do napětí mezi generacemi jedné rodiny, neodpovídá tomu, co si pod pojmem „dramatický" film obvykle představuje. Jeden z nejlepších Ozuových filmů jeho posledních deseti let jej opožděně, ale přece proslavil i mezi západním publikem.
II. Seminář archivního filmu

Autor/Zdroj: /