Prémie

„Tati, nechceš se jet podívat do prágla na   Prémie?“ „Ani kdybys mi platil. To tu sračku   ještě nespálily?“ „Ale to nemůže být tak   strašný.“ „Ještě horší, navíc pro   „veliký úspěch“ to hráli i na divadlech. I   to zfilmování z Vinohrad bylo strašný. Rusáci   budou vracet prémie, taková kravina, ty ukradli   i co bylo přibóchaný.“ S takovým   komentářem jsem si to hrnul ve čtyři ráno   cukem směr štatl – prágl na nejznámější   film projekce. A musím říct, nezklamal. Bez   diskuze největší pecka osmihodinového   programu. Lochčil sem se jak pakoš od začátku   do konce, což je sice hezký, ale na druhou   stranu, to mělo být drámo. Právě ona   spouštěcí premise je na filmu to   nejúsměvnější, nebo snad znáte někho kdo si   dobrovolně sáhne na love? Na druhou stranu,   všechny popisované věci, jako je stavba bez   plánů, od prostředka, prostoje, atd. jsou   skutečné problémy, které byli stejné v celém   soc bloku. Jen jsem ještě ve svém životě   nepotkal žádného brigadýra Potapova, který by   rozhodně třískl do stolu a řekl, „Já ty   peníze nechci, jsou nezasloužené, musíme je   vrátit, celý podnik.“ Sledovat Jevgenije   „Potapova“ Leonova je strhující, hlavně na   přiložené ilustrační fotce, kde s odhodlaným   výrazem a zaťatou pěstí, ve špatně   padnoucím obleku (kolik betonářů chodilo do   hokny v kvádru?), pronášejí ta kacířská   slova. Škoda jen, že časem se z něj stává   pouhý divák debaty a opratě přebýrají   vedoucí kádry. Film byl dokonce opatřen   dokonalým dabingem s hvězdným obsazenám   (nepochybně aby byl pro pracující a nahnané   studenty snesitelnější), Četmír Řanda coby   Potapov dokonale splynul se svojí postavou, tak   jako Petr Haničinec, který nemohl mluvit nikoho   jinýho než ředitele Batarceva a co teprve Jorga   Kotrbová se svým výrazným, až skoro mužským   hlasem, na soudružce trvající na dodržování   kázně, prostě betelný. Film samozřejmě   skončí dobře, ale nevím, nevím jak by to   dopadlo, nebýt toho uvědomělého patrajního   předsedy, štěstí že je máme aspoň ve filmu.

Absolútna hlúposť (slušne nazvaná),   súdruhovia v sovietskom závode odmietajú   prevziať prémie, nakoľko usúdili že si ich   nezaslúžia. Takéto a podobné hovadiny nám tu   premietali v sedemdesiatych rokoch v čase   normalizácie.