Praho, má lásko

Tajemství památníku
Film představuje pátrání po podstatě a pravdě městské legendy o duchu strašícím na Vítkově. Rámcem je fiktivní dokumentaristické snažení Lucie a Jakuba a jeho záhadné vyústění. Příběhem, který v skládance dominuje, je postupně odkrývaný vztah bývalého preparátora (v současnosti nočního hlídače památníku) pana Šošolky k balzamované mumii Klementa Gottwalda a jeho role v celé situaci. Pátrací část bude pracovat s improvizací a též konfrontací reálných obyatel s legendou, představovanou jako pravdivou. Příběh pana Šošolky ve formě interview bude hraný, postupně gradovaný, vizuálně snímaný pořád pseudodokumentárně v rámci zachování stylové jednoty filmu.

Katedrála
Je slunné nedělní dopoledne, zvoník Tomáš by si rád ještě chvíli poležel v posteli se svou milenkou, která jakoby Amélii z Montmartru z oka vypadla, ale žel – musí do práce! Zvonit z Katedrály Svatého Víta Pražanům je dokonce spíše než prací posláním, a proto ani trochu nelení.

Jeho cesta do práce je příjemnou procházkou z Pařížské ulice na Pražský hrad. Méně příjemný je pro Tomáše spíš nelehký úkol a sice absolvovat telefonát od své choti, která se ho ptá, jak se má v Paříži.

V Paříži?

To je tak – Tomáše nenapadlo nic lepšího, než zalhat své drahé polovičce, že je se svými spolupracovníky na zvonickém kongresu v Notre Damu. Trochu problém..., ale jen do té chvíle, než mu dveře od činžáku otevře (s hlubokou úklonou!) chlapík ve fraku a pokyne mu rukou na Pařížskou ulici, z níž se stane rázem pařížská.

Procházku Paříží své imaginace si Tomáš královsky užije. Ale každé dobrodružství musí jednou skončit a pak se dostaví povinnost. Kostelník od Matky Boží ještě naposledy zachrastí klíči a pak kouzlo vyprchá jako sen. V katedrále Svatého Víta už čekají kolegové – deset, devět...šest......dva...jedna a do toho!Zvony burácí, Praha se pomalu probouzí ze své pařížské kocoviny a Tomášova žena pláče. Dojetím! Je celá rozcitlivělá nad svým dobrým mužem a jeho kolegy, kteří dnes zvoní poledne pomocí nové techniky - emocionální rezonance až z Paříže.

Nebo tomu snad nevěříte?

Sanitka
Je teplé letní ráno, ve Stromovce laškují dva cizinci okouzlení Prahou, do které před malou chvílí přijeli. Poté, co se proletí vesmírem na modelu družice Sputnik, milují se na travnatém palouku. Nevšimli si toho, co každý obyvatel Prahy ví, a sice, že paloukem se vinou tramvajové koleje. Právě ve chvíli, kdy američan Mike dosahuje orgasmu, tramvaj mu přejede palec u nohy.

Mike se tímto faktem, který ani pořádně nezaznamenal, nenechá vyvést z míry, zatímco jeho vyděšená společnice Lynn hbitě shání odvoz do nemocnice. Sanitkou se stane taxík, jehož řidičem je sympatický chlap, kterému useknutý palec připomene ručičku zloděje z kostela sv. Jakuba na Starém městě. Nadšená a spontánní Lynn se neobejde bez toho, aby useknutou ručičku viděla. Mike neprotestuje – za pražského svítání, s lahví šampaňského v ruce, po dokonalém milování mu je prostě božsky. Své zranění si uvědomuje z nich tří právě on nejméně.

Ani po návštěvě kostela se do nemocnice ještě nejede. Taxikář se teď totiž musí snažit zachránit pohaněnou čest Českého národa a dokázat Lynn, že přestože ručička zloděje je opravdu maličká, kůň Jana Žižky malé přirození v žádném případě nemá.
Z Vítkova je krásný výhled na svítání nad Prahou. A kůň Jana Žižky má tak malé přirození, že i to taxikářovo je podle jeho slov větší. Lynn by bývala chtěla, aby jí to dokázal, ale sympatický muž se podívá na hodinky, utrousí cosi o manželce a zmizí v ranní mlze. Tehdy Lynn pronese tu krutou pravdu: „ Fucking Czechs, everything so small.“

V absurdní komedii Sanitka je všechno tak trochu naruby. Zvolání: „Praho, miluji tě“ zní z úst omámených cizinců, sanitkou je taxík s řidičem, který své pasažéry bere defakto na vyhlídkovou jízdu Prahou. Místa, na nichž se film odehrává, i rekvizity jsou bizarní ale zcela reálné. Přirození koně Jana Žižky je ve skutečnosti přehnaně malé a seschlá ručička zloděje se v kostele sv. Jakuba Většího houpe dodnes.
Praha hraje v Sanitce ústřední roli. Postavy jsou jí ohromeni, pohlceni a dívají se na ni svěžím pohledem – jako by useknutý palec, který celou dobu třímají, byl magickým talismanem, který jim k této tváři Prahy otevírá cestu.
Ambice filmu je strhnout diváka do proudu své zběsilé jízdy, pobavit ho a ukázat mu Prahu magickou, takovou jakou ji neznal, očima bezprostředních postav, které tudy jen procházejí.

Libeň
Příběh mladé cizinky, která si přišla do Prahy splnit svůj sen. Realita, ve které žije, ale neodpovídá její představě. Aby vůbec dokázala přežít, naučila klamat sebe a své okolí, a tak si kolem sebe vytvořila barikádu, která ji ochraňuje, ale zároveň jí zabraňuje prožít cokoliv skutečné. Příběh je vyprávěn pohledem 25ti leté Anny.
Anna ráno přichází pracovat na stavbu. V šatně najde rtěnku, kterou si přivlastní. Zjistí se, že rtěnka patří její kolegyni, starší opilé uklízečce Petře, která se opila kvůli rozchodu s milencem. Anna zapře, že si přivlastnila její rtěnku, zároveň se Petře snaží pomoci. Chce ji opilou ukrýt před šéfem, který ale stejně Petru odhalí, a tak se celá tragikomická situace obrátí proti mladé Anně, která nakonec musí pracovat i za Petru.
Po skončení práce na stavbě jde Anna uklízet ke staré pani Matouškové, ta však spíše než po uklizeném bytě touží po společnosti. Po rozhovoru Annu přesvědčí, aby si s ní dala skleničku. Paní Matoušková si stěžuje, že jí dcera přemisťuje nábytek a vyhazuje staré oblečení na charitu. Nabídne Anně, aby si vzala pár těch věcí, načež Anna s hrdostí odmítne. Když se pani Matoušková napije o něco víc, začne Anně vyčítat každičký kousek koberce, který není dokonale vyluxovaný. Nakonec pani Matoušková usne a Anna ji odtáhne do pokoje na gauč. Než odejde, vezme si Anna pár kusů oblečení, které předtím odmítla.
Večer jde Anna ještě pracovat do kanceláří, tam však využívá příležitosti a jelikož kanceláře jsou už prázdné, tak si oblékne šaty od pani Matouškové, namaluje se rtěnkou a zapne skype a začne komunikovat se svou rodinou z Ukrajiny.Chválí před nimi svou novou práci – že pracuje jako úředník v těchto kancelářích a že se má v Praze skvěle. Jejich rozhovor přeruší vrátný, který ji zamkne v místnosti. Jelikož Annu podezírá z nekalých úmyslů, rozhodne se zavolat policii. Anna vidí jako jediný možný únik z této situace skrz okno, to je však příliš vysoko. Anna téměř spadne, když její volání o pomoc zaslechne Tomáš, 35ti letý osamělý muž vracející se z práce. Pomůže Anně a nakonec ji doprovází domů. Mezi oběma přeskočí vzájemné sympatie, ale přesto Anna Tomášovi lže o své skutečné práci a o domě, kde bydlí. Tomáš ji doprovází až do novostavby v Libni, kterou Anna označila za svůj domov. Rozloučí se, Tomáš odchází. Anna stojí a čeká, dokud Tomáš nezmizí z dohledu, potom se za ním náhle rozběhne, ale Tomáš se mezitím ztratil v blízkých uličkách. Anna stojí uprostřed cesty sama.

Obyčejný jízní řád
On bydlí v Praze a je trochu zmatený. Studuje vysokou školu, ale nezná přesný název svého oboru. Přednášek se neúčastní. Neví, co ho přesně zajímá.

Ona bydlí za Prahou a má ve všem jasný řád. Do školy chodí přesně, na oběd chodí přesně, s muži se schází přesně. Nehledá trvalý vztah, rychle se seznamuje a rychle se rozchází.

On a Ona se jednou poznají ve vlaku. Ona ho požádá o telefonní číslo, On jí ho dá, Ona za ním přijede. Stráví spolu jeden den. On pozvolna přestává být zmatený, má pocit, že našel osobu, která ho zajímá. Ona má však vše naplánované, na celý den má svůj jízdní řád.

Procházejí se po ulicích a zákoutích Prahy, přejíždějí tramvají, poobědvají v restauraci, a pak se zastaví u něho v bytě. On je z ní stále více nadšený, Ona má radost, že jde vše podle jízdního řádu.

Na konci dne se rozejdou. On trochu rozbořil její jízdní řád. Ona mu jemně ukázala drobné výhody jízdního řádu. Možná se už nesetkají, ale tento den v nich bude dlouho doznívat.

Tématem filmu Obyčejný jízdní řád je plánování, posedlost plánováním či naprostá ignorace plánování. Má smysl naplánovat si život, a pak se podle tohoto plánu řídit? Nebo je lepší neplánovat vůbec? A nebo to není až tak jednoduché?

Film však toto aktuální téma pojednává lehce, komicky, až absurdně. Postavy mají úmyslně vyhraněné charaktery a jsou ve vzájemném naprostém kontrastu. Právě tento kontrast se stává zdrojem komických situací. Postavy hovoří o banalitách, a přitom se dotýkají vážnějších témat, krajina a pražské prostředí se za nimi míhají a jim snad pozvolna dochází, že nejde jen o řád, plán či naplnění fyzických potřeb. Důležité jsou okamžiky, které prožíváme každý den a ve kterých nacházíme nečekanou poetiku, radost. Některé z těchto okamžiků naplánujeme, jiné se stanou samovolně. Ale snad právě kvůli nim má smysl žít, ony jsou záblesky krásy, ony nám nedají spát.

Tramvaje popojíždějí, vlaky troubí, lidé venčí psy a On I Ona se mezi nimi procházejí, dívají se kolem sebe a jsou fascinováni. A snad jim dojde, že tato fascinace je důležitější než řád či neřád.

Optimistický a lehce dojemný film.

Panorama
Příběh vypráví o složitém vztahu matky a syna, kteří se snaží znovu navázat ztracenou komunikaci, a odehrává se ve třech časových rovinách. Název Panorama tedy neodkazuje pouze k motivu Pražského hradu, který jako dominanta prostupuje celým příběhem, ale zároveň poukazuje i na vývoj vztahu mezi hlavními postavami.Tři časové roviny reprezentují tři časová údobí – synovo dětství, kdy bylo všechno v pořádku, synovu ranou dospělost, kdy dochází ke konfliktu a rozchodu mezi ním a matkou, a synův návrat a snahu navázat s matkou ztracený kontakt.

Když byl syn malý, pracovala matka jako fotografka architektury, jeden zjejích projektů bylo fotit Pražský hrad zrůzných míst v Praze pro jeden kalendář. Na focení si s sebou často brala syna, společně si tato focení natáčeli na černobílý 8mm film. Tato pásma potom společně tvoří první časovou rovinu příběhu.

Syn v dospělosti začne mít problémy s alkoholem a drogami, díky čemuž se zadluží. Jednoho dne přijdou do matčina ateliéru exekutoři a zabaví jí veškeré zařízení, čímž ji připraví o její živnost. Syn se v té době doma nezdržuje, když se vrátí do prázdného ateliéru, matka mu postaví kufry za dveře a vyhodí ho. Tato druhá časová rovina má odlišnou estetiku snímání – bude natáčena na HD s filmovými objektivy a obraz i zvuk bude deformován, stejně jako se deformují vztahy mezi hrdiny – barevnost bude potlačena, použijeme širokoúhlý objektiv, dialogy budou znít jakoby z velké dálky.

Po návratu z léčebny pracuje syn jako messenger. Při práci občas vídá matku, která pracuje v realitní kanceláři, co se nachází v přízemí a je z ní vidět na Pražský hrad. Chce s ní navázat kontakt, ale netroufá si ji přímo oslovit. Začne jí proto posílat fotky Hradu, které sám fotí – jsou to obrázky ze stejných míst, které fotila matka, když byl malý. Matka nejdříve nereaguje, i když je jí jasné, že jde o vzkazy od syna. Nakonec se ale rozhodne na jedno z míst vypravit – díky chronologii zasílaných fotografií pozná, které místo bude syn příští den fotit. Syn posílá fotografie ve stejném pořadí, v jakém vyšly v kalendáři, který matce visí v kanceláři nad pracovním stolem jako připomínka její minulé kariéry. Matka se synem sice dorazí na stejné místo, ale konec je přesto poměrně otevřený, možná je to začátek nového vztahu mezi nimi, možná pouze potvrzení toho, že navázání komunikace už není možné.

Úvodní příběh s názvem Panorama (2010) vypráví o složitém vztahu ctižádostivé fotografky
(Jaromíra Mílová) a jejího syna, který pracuje jako messenger (Michal Kern). Díky fotografiím Pražského hradu se spolu snaží navázat ztracenou komunikaci.
Hrdinka druhé povídky Právnička je cizinka (Alla Alexandrov), která si přišla do Prahy splnit svůj sen. Realita industriální Libně ale neodpovídá její představě. Aby vůbec dokázala přežít, naučila se klamat sebe i své okolí. Z každodenního stereotypu ji vytrhne náhodné setkání s řidičem tramvaje (Jan Budař).
Ve slepé uličce se ocitli i protagonisté Obyčejného jízdního řádu (2010) (Marie Doležalová a Matěj Nechvátal) - Ona vyznává pevný řád ve všem, co dělá, On životem jen tak proplouvá. Jejich světy se protnou na jeden den, ale možná je ovlivní na celý život.
Tajemství památníku (2010) zkoumá nadpřirozené jevy v okolí Národního památníku na Vítkově. Dva žurnalisté (Jakub Šmíd (1) a Lucia Kajánková) pátrají po stopách minulosti. Setkání s osamělým vrátným (Petr Jeništa) vrhne na celý případ jiné světlo.

Praho, má lásko (2010) nechává své postavy jezdit tramvajemi či bloudit ulicemi a poslouchá přitom jejich rozhovory. Hledají, kam vlastně jdou či jedou, přiznávají nejistotu, touží po nečekaném setkání. A zatím někde v pozadí tajemně prosvítá duch míst, kterými procházejí.
Každý z autorů má osobitý názor a nezaměnitelný vypravěčský přístup. Cit pro realitu umocňuje pozvolný rytmus vyprávění, místy odlehčovaný nečekaným slovním humorem.

Vznikl netradiční povídkový snímek, který šťouchá a ukazuje, že láska a vztahy k Praze neodmyslitelně patří - současně k ní ale patří hledání a nalézání. Ty jsou vlastní i začínajícím tvůrcům, kteří svými svěžími pohledy na život ve velkoměstě upozorňují, že mladý český autorský film existuje.

Povídkový snímek Praho, má lásko vznikl jako společný nízkorozpočtový projekt distribuční firmy Bontonfilm a pražské FAMU, přičemž jeho realizace trvala tři roky. Inspiroval se obdobnými zahraničními tituly (např. Paříži, miluji Tě – 2006, FP 7/2008z; New Yorku, miluji Tě – 2008, FP 3/2010z; 7 dní v Havaně – FP 10/2012), jejichž smyslem je na pozadí zajímavého města přinést mikropříběhy jeho obyvatel či návštěvníků. Ve čtyřech povídkách (Panorama, Právnička, Obyčejný jízdní řád, Tajemství památníku) dostali studenti příležitost vyzkoušet své schopnosti v týmové práci a zároveň i svou individuální tvůrčí potenci. Jak už to u podobných projektů bývá, jednotlivé povídky se liší žánrem i kvalitou. Jsou propojeny záběry z města, z jeho historických i moderních částí a také písničkami karlínsko-žižkovské kapely V(!)bezdud. Záměr patrně splnil svůj účel, ale divácký ohlas nevýrazného snímku bude patrně minimální...
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2013/1