Povolání vrah

Max a Mr. Wagner nemají nic společného. První je starší gentleman přéd důchodem, druhý nezkušený teenager. První je elitní odborník, druhý předčasně nezaměstnaný. První hledá někoho kdo bude pokračovat v jeho řemesle, druhý je na to ideální adept. Ale jeden potřebuje k vraždě důvod, druhému stačí pistole. Je to tím, že první byl vychován na principech hodnot, druhý pouze televizí....
Snímek Povolání vrah je třetím celovečerním filmem uznávaného mladého francouzského tvůrce Mathieua Kassovitze. Ten v něm navázal na svůj krátký film Zabijáci z roku 1992. - Sedmdesátiletý nájemný vrah (Michel Serrault), žijící navenek jako osamělý a spořádaný pan Wagner, hledá někoho, kdo by pokračoval v jeho řemesle. Volba padne na mladého zlodějíčka Maxe (Mathieu Kassovitz). Ale po prvních praktických lekcích se ukáže, že pětadvacetiletý mladík není dostatečně silnou osobností: při provádění vražd má zábrany, a nepřijímá ani „posunutý" morální a hodnotový žebříček zásadového starého muže. Wagner se tedy rozhodne zaučit ještě mnohem mladšího, třináctiletého chlapce Mehdiho (Mehdi Denoufa), odchovaného televizí a střílecími videohrami. Mehdi se ukáže jako dokonalý profesionál: zřejmě však pochopí, že kvůli absolutní citové prázdnotě nemá jeho život smysl...Kassovitz postavil své vyprávění na známých charakterech: stařec Wagner je klasickým zabijákem „ze staré školy", které nikdy neporuší svá přesné stanovená pravidla a jehož povolání se dědilo (!) z generace na generaci. Chlapec Mehdi je zase citově bezprizorným dítětem moderního věku, kterému nepřipadá nic zvláštního na zohavené a rozkládající se sousedově mrtvole. Brutální krvavá jatka, jichž se Max dopouští kvůli nedostatku zabijáckých zkušeností a stařec Wagner kvůli mizejícím dovednostem, jsou v tvůrcově optice vlastně lepší možností: mnohem hrůznější je chladnokrevná „práce“ provedená děsivě jistou rukou dítěte, při níž nevyteče prakticky ani kapka krve...Podstatnou roli v Kassovitzově příběhu hraje značně didaktická obžaloba televizního média: dění na neustále zapnutých obrazovkách místy tvoří metaforický komentář k příběhu (přírodopisný snímek krokodýlího lovu ve scéně vraždy pana Vidala), místy přerůstá do fantaskních epizodických scének, karikujících agresivitu v popkulturních žánrech (reklama, sitcom) a připomínajících mnohem odvážnější snímek Takoví normální zabijáci Olivera Stonea. Jednoznačnou předností jeho snímkuje skvělá Serraultova postava zabijáka s přestárlým „neposlušným" organismem.
Program UH

Autor/Zdroj: /

Jeho řemeslem je smrt, ale musí najít nástupce, který vstoupí do jeho krvavých stop. Matthieu Kassovitz a Michel Serrault zakládají s.r.o. na výrobu nebožtíků

Z televizní obrazovky se valí agresivní proud reklam, stupidních sitcomů, estrád, soutěží nekonečných seriálů. Zpitomělý pes olizuje krvavou stopu, která se táhne z předsíně až ke zhroucené postavě zbitého starce, připoutaného k radiátoru ústředního topení a žebrajícího
o milost. Max odloží televizní ovladač, vezme pušku, vloží starochovi hlaveň do žadonících úst a vystřelí. Vlastně je to úplně jednoduché a první lekce praktické výuky řemeslného vraha pana Wagnera úspěšně končí.
Ty dva svedla fatální náhoda, která sehrála s jejich životy dramatickou hru vabank. Pětadvacetiletý Max je periferní švorcák, který si sem tam přivydělá drobnou krádeží, a Wagner, který stále intenzivněji přemýšlí o zaslouženém důchodu, se více než čtyřicet let počestně živí odstraňováním svých bližních. Za dobu své krvavé praxe, kterou převzal po otci, si vytvořil i svérázný kodex své profese, který je stejně pevný jako jeho ceny za likvidaci muže, ženy či dítěte (které mimochodem patří k těm dražším položkám). Zatímco Max stojí na počátku šikmé plochy do pekel, Wagner už má svůj pád do propasti zločinu úspěšně za sebou,
a rád by teď draze vykoupené zkušenosti předal svému nástupci. Neboť dobré a slušně placené řemeslo, po kterém je navíc poptávka, by nemělo zaniknout!
Scenárista, režisér a herec Matthieu Kassovitz si přípravnou, krátkometrážní studii k tomuto tématu odbyl již v roce 1992. Není divu, že mu tahle temná kreace nedala spát, neboť nabízí extrémně dramatický, vypjatě emocionální a bohatě strukturovaný psychologický potenciál. Dlouho hýčkané téma je však možné i přenosit a přivést pak bolestně na svět jen jeho zbytnělou mutaci, těžící pouze z vnější atraktivnosti původního nápadu. Jakoby se Kassovitz spolu se svým scenáristou Nicolasem Boukhriefem dohodli, že budou rezignovat na sofistikovanější příběh a vyžijí z několika tematických sekvencí, zarámovaných civilizační metaforou o neblahém vlivu chudinky televize (do které se filmaři všech kontinentů v poslední době tak často a s oblibou strefují) a účelovým poselstvím o tom, kdo všechno nás dneska vraždí (počínaje zkaženým vzduchem a konče zkaženými politiky). Tak se vrah i jeho učedníci čile probírají televizními kanály před spaním, při vraždě i bezprostředně po ní, aby nám nedovtipům bylo jasné, odkud že vane ten špatný vítr. A do toho všeho burácí kakofonie přepálené zvukové kulisy, která vás vtlačí do křesla, převálcuje vaši první signální soustavu a vygumuje vám z hlavy nemístné úvahy o tom, zda stárnoucí, profesionální vrahové mohou tak dětinsky náborovat své nástupce, tak senilně jim předvádět své řemeslo a tak bezstarostně vraždit (neboť policisté tu působí spíše v roli disciplinovaně stepujícího „křoví"). Jako hodně ohlodaná kost tak zůstává prostinký příběh se slibným motivem, koketující s psychothrillerem a fiktivním sociologickým dokumentem, v pointě jen opravdu velmi vzdáleně připomínající Takové normální zabijáky Olivera Stonea. Přesvědčivému Michalu Serraultovi (kterému se z toho všeho nakonec udělá hodně špatně) sekundují z druhého sledu nevýrazný Kassovitz a juvenilní delikvent Benoufa, figurující v poněkud přilepeném epilogu Kassovitzovy deviantní galerky jako slibný náhradník. Žádný z nich ovšem nemá „leonovský rozměr" téhle morbidní lidské profese a Kassovitz s nimi posunuje po šachovnici chudé dějové osnovy, spíše aby otázky pokládali, než aby se pokoušeli nalézt odpověď. A snad lze dopředu prozradit i to, že k úlevě všech zúčastněných nakonec kdosi televizi přece jen vypne.
Michal Šobr Cinema 1998/8/66

Autor/Zdroj: Šobr Michal/Cinema