Poslední zvonění

Již název snímku Magdaleny Lazarkiewiezové Poslední zvonění naznačuje tematiku. Jeho hrdiny jsou maturanti z jedné provinční střední školy. Zatím netuší, že prožívají poslední chvíle komunistického režimu (příběh se odehrává v roce 1988), a1e po svém se proti němu bouří. S pomocí mladé učitelky přichystají divadelní představení, plné politických scének a písní, s nímž navzdory všem nástrahám zvítězí na festivalu v Gdaňsku. Radost z prvního životního úspěchu však zkalí sebevražda jednoho z nich, syna stranického funkcionáře. Poněkud nadnesený závěr symbolizuje jejich pevné přesvědčení o lepší budoucnosti. - Ve filmu je snad až příliš jednoznačně vyjádřeno předem dané schéma. Maturanti jsou vykresleni jako téměř bezchybná parta, plná entuziasmu, odvahy a vzpoury proti všemu starému. Charakterizace učitelů jde zcela tradičně po typech: od dogmatického zloducha, přes zbabělého konjunkturálního ředitele, až k mladé učitelce, která samozřejmě sympatizuje s žáky a s jedním z nich má posléze i milostný vztah. Tvůrčí záměr je poměrně jasně čitelný. Ale ani za pomoci autorů známého politického kabaretu Piwnica pod Baranami, se jej bohužel nepodařilo naplnit. Svým námětem a zpracováním připomíná Poslední zvonění sovětské snímky Panenka a Drzoun, nebo bulharský film Včera.

Autor/Zdroj: /Filmový přehled