Poslední žena

„Ferreriho film jsem objevila teprve nedávno a silně mě zasáhl – svým geniálním zpracováním tématu vztahu mezi mužem a ženou, kdy ‚to pravé‘ mužství se ocitá v krizi. Upozornil mě na něj herec Václav Neužil, s tím, že by ho zajímalo, jak probíhalo natáčení, jelikož Gérard Depardieu se tam většinu času objevuje nahý se ztopořeným penisem, což mě tedy nejprve spíš odradilo, jako zbytečná ‚atrakce‘, kterou nevím, jestli chci vůbec vidět. Neprávem! Sexuální scény a nahota ve filmu zde totiž nejsou pouhou režijní či kameramanskou onanií, nýbrž precizní a promyšlenou alegorií vztahu neúprosně směřujícího ke svému nečekanému a drsnému finále.“ Jitka Rudolfová. Ferreri již v 70. letech začal sázet na to, co stále intenzivněji rozvíjí dnešní dramatika, když niterným konfliktům dává fyzickou podobu, šokující a drsně naléhavou. Byl posedlý mechanismy mocenských her a viděl je i v partnerském životě, kde způsobují, že muž a žena spolu nikdy nemohou vytvořit harmonickou dvojici.

Zdena Škapová
MFF Karlovy Vary 2016

Marco Ferreri, nejkontroverznější italský režisér druhé poloviny 20. století, by tento týden oslavil 80 let. Jeho téměř čtyřicetiletá režijní, scenáristická a herecká práce se zapsala do dějin světové kinematografie nevymazatelným způsobem. Provokující i plachý, sarkastický i poetický, obhroublý i něžný, osobnost, která si vysloužila jako málokterá jiná za svou tvorbu tolik protikladných přívlastků, že snad jediné, s čím se nikdy nesetkal, byla lhostejnost. Jeho osobní, odvážné výpovědi o vztazích mezi mužem a ženou v současném světě, o krizi lidských bytostí v jejich původních instinktech vyprávěné skrze šokující obrazy, dovádějící vnitřní dilemata hrdinů do fyzických zpodobení ad absurdum, vzbuzovaly ostré reakce již v době svého vzniku. Rodák z Milána natočil své první filmy v zemi Buňuela a Dalího, ve Španělsku a po problémech svých filmů v Itálii našel tvůrčí azyl ve Francii. U nás jsme z jeho kolekce více než třiceti filmů mohli dosud zhlédnout docela reprezentativní ukázku jeho tvorby. Filmy Včelí královna (1962), Harém (1967) a především Velká žranice (1973), či Maso (1991), jsou dostatečnou ukázkou jeho kontroverzní, ale osobně zaujaté tvorby.
Film Poslední žena z roku 1976 spadá do jeho "francouzského období", v němž o tři roky dříve natočil jeden ze svých nejzatracovanějších, nejdiskutovanějších a také nejobdivovanějších snímků Velká žranice. Pro Poslední ženu oslovil mladého Gérarda Depardieu, jenž měl dny své největší slávy ještě před sebou, a mladinkou Ornellu Muti, která už měla za sebou poměrně bohatou filmovou historii. Oba herci působí v rolích mladé dvojice nesmírně přirozeně a díky ničím nespoutané Ferreriho režii vytvářejí na plátně nejen působivé drama milostného vztahu, ale působí zároveň jako prototypy chování i přemýšlení mladé generace oné konkrétní doby, 70. let minulého století. Zdánlivě všední život mladé dvojice probíhá v několika plánech, od sexu v jeho nejfyzičtější podobě až k principům ženství a mužství obecně a jejich rolí v rodině i společnosti. A jako u Ferreriho vždy, projeví se tyto vnitřní úvahy nakonec zcela otevřeně, zpodobeny fyzicky, v šokujícím finále, které není radno prozrazovat předem. Film byl v roce 1977 oceněn Italským národním syndikátem filmových novinářů za nejlepší původní námět.