Poslední rodina

Žádný polský film roku 2016 nevyvolal u českých diváků tak silnou odezvu jako celovečerní hraný debut Jana P. Matuszyńského Poslední rodina. Mladý filmař se v něm chopil atraktivního námětu osudu malíře goticky temných kreseb Zdzisława Beksińského, jenž se ve své domovině stal kultovní osobou opředenou legendami a pověrami. Oživil ho ne s důrazem na jeho tvorbu, tu divák takřka nezahlédne, ale ve snaze vykreslit umělcovo pohnuté rodinné zázemí. Soužití s mentálně nevyrovnaným synem a naopak vřelou, obětavou manželkou provázelo bujení svérázných, avšak pevných emocí, které každý člen domácnosti ventiloval po svém. Celá rodina Beksińských je tedy i přes svou dysfunkčnost jediným a nedělitelným protagonistou snímku.

Ještě dřív než strhující příběh zaujme pevná režisérova ruka. Poslední rodina nezapře silnou koncepčnost, ostatně Matuszyński přiznává, že jeho velkou zálibou je filmová preprodukce. Proto není divu, že i u svého debutu důkladně propracoval pomocí storyboardů a počítačových programů dopředu každý úhel i pohyb kamery, jejichž mechanická dokonalost může vyvolat až neklid.

Obraz, jenž se záměrně vyhýbá detailům a upřednostňuje master shoty, by ale byl jen prázdnou veličinou, kdyby vynikající výkon nepředvedli Andrzej Seweryn, Dawid Ogrodnik a Aleksandra Konieczná coby Otec, Syn a Matka. Tato archetypální označení lze jejím rolím přiřadit spíš než jména jejich skutečných předobrazů. Jakkoliv byla rodina Beksińských svérázná a odtržená od polské společnosti za komunismu stejně jako po něm, v jejich konání se odrážejí dávné konflikty –souboj mužů různých generací o dominanci i snaha žen udržet rodinný krb, který by bez jejich neúnavného sebeobětování dávno vyhasl.

Držitel čtyř cen polské filmové akademie je příkladem stylisticky chladného filmu, v jehož těžišti stojí ty nejsilnější emoce. Zážitek vystavěný na tomto kontrastu stojí za absolvování.

Martin Svoboda
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017

Surrealistický malíř Zdzislaw Beksinski žije i přes svoji slávu v ústraní na varšavském sídlišti, obklopen jen příbuznými. Jeho život se točí kolem umění, sadomasochistických fantazií, rodinných pohřbů, hudby a milované kamery, s níž si vše natáčí. Filmová kronika neobyčejné rodiny v režii J. P. Matuszynského vychází ze skutečného příběhu a je jedním z nejpozoruhodnějších debutů roku 2016.
MFF Praha – Febiofest 2017

Vynikající Andrzej Seweryn, Dawid Ogrodnik a Aleksandra Konieczna v epickém, ale zároveň intimním a každodenním portrétu jedné rodiny v Polsku v rozmezí 30 let, s patřičnými kulturními odkazy, které identifikují danou dobu. Příběh se začíná odehrávat ve Varšavě roku 1977, kdy se Tomek, dospělý syn slavného malíře Zdzisława Beksińského, stěhuje z do vlastního bytu. S ohledem na jeho přinejmenším zvláštní povahu, ústící do několikerých pokusů o sebevraždu, Tomkova matka žije v permanentním strachu o něj, zatímco Zdzisław se plně věnuje malířskému umění. Posléze Tomek začíná pracovat v polském rádiu a Zdzisław dokumentuje život rodiny na domácí kameru. Když už se zdá, že nejhorší chvíle má rodina za sebou, začnou se teprve dít věci. Na nedávno proběhlém festivalu polských filmů v Gdyni si film zaslouženě odnesl ceny pro nejlepší polský film roku a pro oba herce v hlavních rolích. Na našem festivalu tuto čerstvě cenami ověnčenou novinku uvádíme v exkluzivní premiéře.

Miloš Máca, 3Kino