Poslední eskorta

Předčasně zemřelý americký režisér Hal Ashby (1929-1988) je u nás dobře známý svými snímky Cesta ke slávě (1976), Návrat domů (1978) a Byl jsem při tom (1979). Neprávem opomíjený v jeho filmografii je tragikomický příběh Poslední eskorta (1973), natočený podle stejnojmenného románu Darryla Ponicsana (vydaného v roce 1971). Líčí cestu dvou ostřílených námořníků ze základny ve Virginii do vězení v Portsmouthu v New Hampshire, kam mají dopravit naivního, sotva dospělého kolegu, odsouzeného na osm let za pokus vykrást pokladničku dobročinné akce se čtyřiceti dolary. Samotný paradox nesmyslného trestu a drobného přestupku (způsobený tím, že zmíněná dobročinná akce byla "dítětem" manželky velitele základny) hraje podstatnou roli ve vývoji vztahů všech tří protagonistů. Oba mazáci, kteří ve svém úkolu vidí především možnost, jak se dostat alespoň na chvíli ze šedivého vojenského života, se postupně s mladým delikventem spřátelí a snaží se mu poslední chvíle na svobodě co nejvíc zpříjemnit.

Několikadenní cesta podél amerického východního pobřeží s "oddechovými" zastávkami ve Washingtonu, New Yorku a nakonec v Bostonu se mění v zasvěcování životem nezasaženého mladíka do námořnických radovánek, jakými jsou pití piva, rvačka s nenáviděnými mariňáky (námořní pěchotou) a nakonec návštěva třetiřadého nevěstince. Scenárista Robert Towne (pozdější držitel Oscara za Čínskou čtvrť) zachoval v adaptaci Ponicsanovy předlohy drsnou námořnickou mluvu, což natolik zneklidnilo společnost Columbia, že plánovanou premiéru filmu odložila a snímek uvedla do kin až poté, kdy byl nadšeně přijat na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes.

Poslední eskorta kromě svého příběhu zaujme vynikajícími hereckými kreacemi hlavních představitelů Jacka Nicholsona, prakticky neznámého černého herce Otise Younga a především tehdy začínajícího Randyho Quaida v úloze eskortovaného provinilce (zajímavé v této souvislosti je, že dalším kandidátem na tuto roli byl stejně neznámý John Travolta). Nicholson a Quaid byli stejně jako autor scénáře nominováni na Oscary, Nicholson navíc dostal hereckou cenu v Cannes 1973 a v příštím roce (kdy se snímek dostal do široké distribuce) ještě herecká ocenění Národní společnosti filmových kritiků a Kruhu newyorských filmových kritiků, obě společně i za svůj stejně dobrý výkon v Polanského Čínské čtvrti.

Ashby obsadil vynikající herce i do epizodních úloh, za zmínku stojí především Carol Kane (prostitutka) a Michael Moriarty (důstojník ve vězení). Roličku bostonského taxikáře si zahrál kameraman Michael Chapman, který má výrazný podíl na realistickém výtvarném ladění snímku, v němž náladotvornou funkci často přebírají záběry pochmurné zimní krajiny. Ve filmu, který je také pozoruhodný úsporným použitím hudby, cítíme doznívající atmosféru šedesátých let, především ve scéně večírku v newyorské East Village a ve všudypřítomném odporu vůči (vojenské) autoritě, jenž je nevysloveným komentářem k tehdy vrcholící vietnamské válce.

Zdroj: ČT

Předčasně zemřelý americký režisér Hal Ashby (1929-1988) je u nás dobře známý svými snímky Cesta ke slávě (1976), Návrat domů (1978) a Byl jsem při tom (1979). Neprávem opomíjený v jeho filmografii je tragikomický příběh Poslední eskorta (1973), natočený podle stejnojmenného románu Darryla Ponicsana (vydaného v roce 1971). Líčí cestu dvou ostřílených námořníků ze základny ve Virginii do vězení v Portsmouthu v New Hampshire, kam mají dopravit naivního, sotva dospělého kolegu, odsouzeného na osm let za pokus vykrást pokladničku dobročinné akce se čtyřiceti dolary. Samotný paradox nesmyslného trestu a drobného přestupku (způsobený tím, že zmíněná dobročinná akce byla "dítětem" manželky velitele základny) hraje podstatnou roli ve vývoji vztahů všech tří protagonistů. Oba mazáci, kteří ve svém úkolu vidí především možnost, jak se dostat alespoň na chvíli ze šedivého vojenského života, se postupně s mladým delikventem spřátelí a snaží se mu poslední chvíle na svobodě co nejvíc zpříjemnit.

Několikadenní cesta podél amerického východního pobřeží s "oddechovými" zastávkami ve Washingtonu, New Yorku a nakonec v Bostonu se mění v zasvěcování životem nezasaženého mladíka do námořnických radovánek, jakými jsou pití piva, rvačka s nenáviděnými mariňáky (námořní pěchotou) a nakonec návštěva třetiřadého nevěstince. Scenárista Robert Towne (pozdější držitel Oscara za Čínskou čtvrť) zachoval v adaptaci Ponicsanovy předlohy drsnou námořnickou mluvu, což natolik zneklidnilo společnost Columbia, že plánovanou premiéru filmu odložila a snímek uvedla do kin až poté, kdy byl nadšeně přijat na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes.

Poslední eskorta kromě svého příběhu zaujme vynikajícími hereckými kreacemi hlavních představitelů Jacka Nicholsona, prakticky neznámého černého herce Otise Younga a především tehdy začínajícího Randyho Quaida v úloze eskortovaného provinilce (zajímavé v této souvislosti je, že dalším kandidátem na tuto roli byl stejně neznámý John Travolta). Nicholson a Quaid byli stejně jako autor scénáře nominováni na Oscary, Nicholson navíc dostal hereckou cenu v Cannes 1973 a v příštím roce (kdy se snímek dostal do široké distribuce) ještě herecká ocenění Národní společnosti filmových kritiků a Kruhu newyorských filmových kritiků, obě společně i za svůj stejně dobrý výkon v Polanského Čínské čtvrti.

Ashby obsadil vynikající herce i do epizodních úloh, za zmínku stojí především Carol Kaneová (prostitutka) a Michael Moriarty (důstojník ve vězení). Roličku bostonského taxikáře si zahrál kameraman Michael Chapman, který má výrazný podíl na realistickém výtvarném ladění snímku, v němž náladotvornou funkci často přebírají záběry pochmurné zimní krajiny. Ve filmu, který je také pozoruhodný úsporným použitím hudby, cítíme doznívající atmosféru šedesátých let, především ve scéně večírku v newyorské East Village a ve všudypřítomném odporu vůči (vojenské) autoritě, jenž je nevysloveným komentářem k tehdy vrcholící vietnamské válce.

Přepis stejnojmenného románu Darryla Ponicsana natočil v roce 1973 známý režisér Hal Ashby. Líčí cestu dvou ostřílených námořníků ze základny ve Virginii do vězení v Portsmouthu, kam mají dopravit naivního, sotva dospělého kolegu, který dostal osm let za pokus vykrást pokladničku dobročinné akce se čtyřiceti dolary. Robert Towne zachoval ve scénáři Ponicsanovu drsnou námořnickou mluvu, což zneklidnilo společnost Columbia tak, že premiéru filmu odložila a snímek uvedla až poté, kdy byl nadšeně přijat na festivalu v Cannes. Poslední eskorta kromě svého příběhu zaujme vynikajícími hereckými kreacemi hlavních představitelů: Jacka Nicholsona, prakticky neznámého černého herce Otise Younga, a tehdy začínajícího Randyho Quaida.
Role důstojníka Budduskyho udělala z Jacka Nicholsona hvězdu s miliónovými příjmy. Znovu se v ní objevuje nádech rebelství, revolta proti systému, který dělá z člověka poslušnou figurku. Buddusky tentokrát vzdoruje prostřednictvím malicherně se provinivšího mladíčka, kterého spolu se svým přítelem eskortuje napříč Státy do vězení a umožňuje mu naposledy si užít. Za znuděným žvýkáním, přisprostlými vtípky a cynickými grimasami se skrývá obrovské pochopení životně neúspěšného člověka, který jedinou možnost nezkrachovat a uživit se, nalezl v armádě. Přitom mu však toto prostředí dře v krku. Zdánlivě přirozená agresivita je spíše obranou citlivého člověka před světem samým.

Autor/Zdroj: Popis
televizní program

Larry Meadows se pokusí ukrást čtyřicet dolarů z dobročinné sbírky pro postižené děti. Zorganizovala ji manželka velitele vojenské námořní základny v Norfolku. Propuštění z armády a osm let vězení je krutý trest, který jinak dobrácký Larry za svůj čin vyfasoval. Převážejí ho do vojenského vězení v Portsmouthu, vyhlášeném svou tvrdostí. Jeho strážci, poddůstojníci Buddusky a Mulhall, se rozhodnou mladému zelenáči s nepřiměřeným trestem ukázat život. Zažijí spousty peripetií i humoru až do chvíle, kdy se dobrák Larry pokusí o útěk.

Autor/Zdroj: /reklamní materiály videodistributora

Předčasně zemřelý americký režisér Hal Ashby je u nás dobře známý díky filmům Cesta ke slávě (1976), Návrat domů (1978), a Byl jsem při tom (1979). Nyní máme možnost vidět alespoň na videu jeden z jeho nejlepších snímků, Poslední eskortu (1973).
Nenápadný jednoduchý příběh líčí putování trojice příslušníků vojenského námořnictva (dva v roli doprovodu, jeden v roli vězně) ze základny ve Virgínii do vojenského vězení v Portsmouthu. Využívá klasického vyprávěcího schématu cesty, umožňujícího prostřednictvím přesunu postav v prostoru a vymezeném čase bohatou epizodickou stavbu. Oba zkušení, lhostejní profesionálové, Buddusky a Mulhall, se po zjištění, že ~jejich osmnáctiletý vězeň, naivní dobrák Meadows, dostal za pokus o drobnou krádež osm let vězení, rozhodnou cestu prodloužit na maximální délku pěti dní a poskytnout v nich Meadowsovi všemožné rozptýlení. Postupně se stávají přáteli, poskytujícími nezkušenému druhovi školu příjemností života; toto spojenectví je však jen zdánlivé, protože v okamžiku, kdy se Meadows podle jejich rad začíná samostatně projevovat, vracejí se strážci do svých původních roli.
Mistrovský psychologický příběh se díky Ashbyho přesné režii stává mj. i nenápadnou úvahou o možnostech vlády nad vlastním osudem. Postiženi atmosféry rozmanitých prostředí a vztahů mezi postavami svým jemným realismem jen podtrhuje absurditu mechanismů, jimž protagonisté podléhají. Ve filmu dominuje herecký výkon Jacka Nicholsona v roli protřelého vychutnávače života Budduskyho; Otis Young (Mulhall) a Randy Quaid (Meadows) jsou mu však překvapivě rovnocennými partnery. Tento výrazný snímek patří k nejzajímavějším titulům americké kinematografie 70. let.

Autor/Zdroj: Prokopová Alena/Filmový přehled