Otesánek

Manželům Horákovým příroda odepřela mít vlastní dítě. O to víc po něm touží. Jednoho dne vykope pan Horák na zahrádce pařez, který vypadá jako malé dítě. Stačí ho jen dlátem v dílně trochu dotvořit. Paní Horáková pak svojí touhou a láskou pařez oživí. Její štěstí však netrvá dlouho. Manžel se jí snaží přesvědčit, že cítit mateřský pud ke kusu dřeva není úplně normální a Otík (tak děťátko pojmenovali) je navíc stále hladový. Nejprve sežere domácího kocoura a potom se pustí do lidí z okolí. Horák v zoufalství a přes protesty paní Horákové zamkne Otíka ve sklepě do bedny na brambory, aby ho umořil hladem. A tady vstupuje aktivně do děje sousedovic malá Alžbětka. Ona jediná v domě tuší co se děje: proč mizí lidé, i to, jak se budou dále události vyvíjet. Starý mýtus probuzený jednou k životu spěje k svému naplnění…

Alžbětka si jednoho dne všimne, že sousedovic Otík není jen tak obyčejné dítě. A četba pohádky K. J. Erbena ji v tom jenom utvrzuje... Jan Švankmajer vyhrál s tímto scénářem soutěž ke stému výročí kinematografie. Jeho realizace byla odložena na rok 1999. Úryvek ze scénáře (v angličtině) si můžete přečíst na jeho domovské stránce.

Autor/Zdroj: /ČFN


Nepatřím k nadšeným obdivovatelům Jana Švankmajera, dokonce se musím přiznat, že jsem byl k jeho tvorbě vždy spíš zdrženlivý a spíš jsem ji oceňoval, než miloval (doufám, že mě tohle přiznání nebude stát místo). A od Otesánka jsem nečekal nic jiného, než že zas rozvíří debaty nad kavárenskými stolky a vyslouží si zdrženlivé, povinně kladné recenze ve všech novinách. Nebyla to pravda a Mistrovi se omlouvám, překvapil mě totiž tak, jak se to už dlouho nikomu nepodařilo. Nečekal jsem, že mě tentokrát bude cynický mystik z Knovíze bavit. A skvěle.
Takže, přátelé - zpráva roku: Jan Švankmajer natočil komedii. Jeho příznivci se nemusejí otřásat odporem - je cynická až běda, černá jako peklo a hořká jako chinin. A stejně tak nevhodná pro těhotné ženy.
A nejen pro ně - každý si bude muset chvíli zvyšovat svůj práh citlivosti. Už při úvodní halucinační sekvenci, v níž Jan Hartl vidí na všech možných i nemožných místech nemluvňata, bude mnohým z vás naskakovat husí kůže, ačkoliv si budete stokrát říkat, že zabalení do novin či chvilka uvnitř vydlabaného melounu nemůže kojenci uškodit... Ovšem tím to všechno jenom začne. Elegantní krutost, s níž Švankmajer útočí na všechna naše tabu, je jenom pro někoho. Ale pokud na tu jeho hru přistoupíte, nebudete litovat. Neexistuje moc světových režisérů, kteří tohle dokážou dělat s noblesou, jedním z nich je Peter Jackson se svým filmem Braindead -Živí mrtví.
To, co v životě přecházíme slitovnou grimasou, to, co se snažíme vytěsnit z paměti, se ve Švankmajerově tyglíku mění v dokonalou zábavu, na kterou jen tak nezapomenete. Bezdětná manželství, opičí mateřská láska, nemohoucnost stáří, nevinnost mládí, předčasná sexuální vyspělost i pozdní pedofilie, požírání pracovnic sociální péče. Skvěle se pobavíte, pokud na to budete mít žaludek.
Otesánek je zatím Švankmajerův nejkomplikovanější (a nejdelší) film a rozhodně obrovský milník na cestě od samorostlého animátora k velkému režisérovi. V Otesánkovi je animací pomálu - Švankmajer nechává herce hrát (ne jako třeba v Lekci Faust), přestává mít potřebu jimi manipulovat. Místo toho je vybavuje skvělým scénářem se spoustou dialogů, brilantně vypointovanými hláškami („Měl jsem ho rozštípat hned!") a velmi napínavým dějem, který vás nepustí ze spárů (z kořínků?) do poslední chvíle. Přesto, že pohádku o Otesánkovi všichni dobře známe.
A přesto, že režisér rafinovaně prokládá hraný film animovaným Otesánkem své manželky Evy, který - vždy trochu s předstihem - vypráví klasickou pohádku, v níž Otesánek žere pasáka s ovcemi, sedláka s povozem... dokud nenarazí na ostrou babku s ještě ostřejší motyčkou.
Z předchozích řádek by někteří zbrklí čtenáři mohli nabýt dojmu, že Jan Švankmajer natočil nějakou řachandu a zapomněl na to, že je zřejmě naším intelektuálně nejpřínosnějším (nebo minimálně nejznepokojivějším) režisérem posledních třiceti let. To přirozeně není pravda. V Otesánkovi jsou přítomny všechny důležité švankmajerovské prvky: od typického pohrávání si s mytologií (režisér v Otesánkovi nachází jakési propojení mýtů o Faustovi a Adamovi a Evě, kombinaci mýtu zrození a vzpoury proti osudu) přes fakt, že samotné ztvárnění Otesánka odkazuje na to, že jde možná o pomstu přírody za to, že se jí hlavní hrdinové vzepřeli a z jejího lůna si vyrvali dítě, až po drobnosti, jako jsou detaily hovořících úst či neodmyslitelné hrátky s jídlem.
Ale před kamerou tentokrát převážili lidé nad loutkami a humor nad filozofickými koncepty. Takže děkujeme.
TOMÁŠ BALDÝNSKÝ Premiere 2001/1/41
OBSAH:
Manželům Horákovým příroda odepřela mít vlastní dítě. 0 to víc po něm touží. Jednoho dne vykope pan Horák na zahrádce pařez, který vypadá jako malé dítě. Stačí ho jen dlátem v dílně dotvořit. Paní Horáková pak svojí touhou a láskou pařez oživí... (Jan Švankmajer, synopse filmu)

Autor/Zdroj: Baldýnský Tomáš/Premiere


Sousedovic Otík není jen tak obyčejné dítě... Známý tvůrce se opět pňklání k formě hraného filmu, který kombinuje s četnými trikovými sekvencemi, animací reálu a ploškovou animací. Přesazení mýtického příběhu či všeobecně známé pohádky do dnešní doby umožňuje autorovi pracovat se současnou realitou obdobně jako v předcházejícím filmu Spiklenci slasti (1996). Znovu neschází černý humor, sklon k bizarnosti a grotesce. Film s charakteristikou „alchymie, kanibalismus, dětství, jídlo a literární adaptace".
„Otesánek je opět imaginativní film. A každé imaginativní dílo je mnohovýznamové. Zásadně nevykládám své filmy, alespoň pro veřejnost ne. Autorizoval bych totiž jeden z možných výkladů a tak diváka odradil od hledání jeho vlastní interpretace. Nabízím pouze jakési klíče k možným výkladům, aniž bych některý z nich preferoval." (J. Švankmajer)
Kino ART

Autor/Zdroj: /Kino ART


Ocenění: Zlatý ledňáček a Cena FICC na Finále v Plzni 2001
Přesazení mýtického příběhu či v Česku známé pohádky do dnešní doby umožňuje autorovi pracovat se současnou realitou obdobně jako v předcházejícím filmu Spiklenci slasti (1996). Znovu neschází černý humor, sklon k bizarnosti a grotesce. Celý film lze charakterizovat velmi zjednodušujícími nálepkami „alchymie, kanibalismus, dětství, jídlo a literární adaptace".
Kino ART

Autor/Zdroj: /Kino ART


Ve filmu Otesánek, který byl uveden s mimořádným ohlasem mj. i v mimosoutěžní sekci na MFF v Benátkách 2000, se Jan Švankmajer inspiroval lidovou pohádkou, kterou zpracoval ve formě groteskního hororu. Manželé Horákovi zoufale touží po dítěti, které nemohou mít. Když muž jednou na chatě přinese domů pařez, vzdáleně připomínající děcko, vzplane paní Horáková ke kusu dřeva mateřskou láskou a pařez posléze ožije. Manželé v městském činžáku předstírají, že se jim narodil syn Otík. Nezvyklé monstrum je ale nenasytné a sní postupně kočku, pak listonoše a posléze i sociální pracovnici... Švankmajer volí formu hraného filmu, který ovšem kombinuje s četnými trikovými sekvencemi, s animací reálu a také s ploškovou animací (do příběhu je vložena animovaná pohádka, zpracovaná Evou Švankmajerovou). Přesazení mýtického příběhu do dnešní doby umožňuje autorům pracovat se současnou realitou podobně jako ve Spiklencích slasti. Samotný režisér na téma svého nového filmu uvedl: „Jak víme, lidové pohádky jsou převyprávěné staré mýty. Jaký mýtus je ukryt v pohádce o Otesánkovi? Bezdětní manželé se vzepřou svému osudu a dítě si na přírodě vyvzdorují. Doslova jí vyrvou její tajemství zrození. Za tuto vzpouru proti přírodě pak hořce pykají, ale nejen oni, nýbrž i jejich okolí. Jak vidíme, dostali jsme se do bezprostřední blízkostí jednomu ze základních mýtů této civilizace: mýtu o Adamovi a Evě, nebo, chcete-li, analogickému mýtu o Faustovi. Myslím, že teď pro přečtení lidského genomu tyto mýty nabývají na zvláštní aktuálnosti."
Hrají Veronika Žilková, Jan Hartl, Jaroslava Kretschmerová, Pavel Nový, Kristina Adamcová, Jiří Lábus aj.

Autor/Zdroj: /Kino AERO


.Touha manželů Horákových po dítěti uvede do chodu děj jedné lidové pohádky (a pohádky nejsou nic jiného než transformované staré mýty). Nejsou schopni jej zastavit, ani když se jim vymkne z ruky a začne je -a své okolí - ohrožovat Pohádka již žije svým vlastním životem a zapojuje do svého děje stále nové a nové postavy, aniž by si to uvědomovaly. Jen malá Alžbětka se snaží vzepřít neúprosnému naplňování mýtu. Ona jediná pochopí, oč jde, a je tudíž schopna předvídat jeho pokračování a konec." (explikace Jana Švankmajera)

Autor/Zdroj: /Letní filmová škola

Ve filmu Otesánek se Jan Švankmajer inspiroval lidovou pohádkou, již zpracoval ve formě groteskního hororu. - Manželé Horákovi zoufale touží po dítěti, které nemohou mít. Když muž jednou na chatě přinese domů pařez, vzdáleně připomínající děcko, vzplane paní Horáková ke kusu dřeva mateřskou láskou a pařez posléze ožije. Manželé v městském činžáku předstírají, že se jim narodil syn Otík. Nezvyklé monstrum je však nenasytné a sní nejdříve kočku, pak listonoše a sociální pracovnici. Zoufalý pan Horák zavře Otesánka do sklepa, kde se o něj začne starat dívenka ze sousedství Alžběta. Ta jediná ví, že jde o postavu ze známé pohádky a zoufale se snaží zabránit Otesánkovu konci, popsanému v pohádkové knížce. Otesánek kromě chlípného staříka stačí ještě zlikvidovat i své rodiče. - Známý tvůrce se přiklání k formě hraného filmu, který ovšem kombinuje s četnými trikovými sekvencemi, s animací reálu a také s ploškovou animací (do příběhu je vložena animovaná pohádka, zpracovaná Evou Švankmajerovou). Přesazení mýtického příběhu do dnešní doby umožňuje autorům pracovat se současnou realitou podobně jako ve Spiklencích slasti. Zpočátku nevinný kus dřeva se postupně proměňuje v obrovské dravé monstrum, jež si ovšem stále udržuje svůj "stromový" tvar a nepodobá se tak ostatním filmovým příšerám. - I v Otesánkovi se objevují tradiční švankmajerovské motivy, upomínající na autorovu předcházející tvorbu (zde zejména na film Do pivnice ). Neschází ani černý humor, ani Zjevný sklon k bizarnosti, ke grotesce a k nápaditému využití mýtických prvků či symbolů. - Film byl se značným ohlasem uveden mimo soutěž na MFF v Benátkách 2000.
Tomáš Bartošek Filmový přehled 2000/12/19

Autor/Zdroj: Bartošek Tomáš/Filmový přehled


Čtvrtý celovečerní Švankmajer aneb Otylka ještě nevečeřela!
Hororová komedie (nebo komediální horor?) o jednom malém českém lidožroutovi a jídle vůbec!

Manželé Horákovi nemohou mít děti. Z ordinace plné těhotných žen opět odcházejí bez špetky naděje. Paní Horáková (Veronika Žilková) pláče a laská se s nakoupeným plymem, zavinovačkou a dupačkami, pan Horák (Jan Hartl) už začíná blbnout a vidí novorozeňata všude v kádi na ulici i doma v melounu.
Devítiletá Alžbětka Štádlerová (Kristina Adamcová) stále a znovu překvapuje rodiče svými dospěláckými znalostmi a hlavně používáním cizích slov. Zatímco maminka (Jaroslava Kretschmerová) se snaží být vnímavá, chápající a zásadová, i když jí to moc nejde, tatínek (Pavel Nový) si vystačí s pivem, televizí a občasným zařváním si.
Paní správcová (Dagmar Stříbrná) opečovává svoji zahrádku s důkladností sobě vlastní, jako by to byla ta poslední radost na světě, kterou má.
Všichni jmenovaní bydlí v jednom domě a všichni budou mít brzy co do činění s jednou klasickou českou lidovou pohádkou o pařízkovi, který se stal dítětem a jedl a jedl a jedl...
Víc než patnáct let trvalo osobitému výtvarníkovi, režisérovi a filozofovi, mistrovi podmanivých surrealistických vizí, než dovedl svůj velký sen o filmovém Otesánkovi do premiérového konce. Mnohaletá práce na scénáři, který byl mimochodem svého času vyhodnocen ve scenáristické soutěži ministerstva kultury ke 100. letům české kinematografie jako ten vůbec nejlepší, se ale rozhodně vyplatila. Scénář k Otesánkovi je totiž zdaleka nejlepší ze všech Švankmajerových celovečerních filmů (Něco z Alenky, Lekce Faust, Spiklenci slasti). Netrpí přílišnou délkou, s obdivuhodnou lehkostí se dotýká českých národních mýtů a vedle tradiční hloubky srší i břitkým vtipem. Lze k němu mít prakticky jen jednu jedinou výtku, ve chvíli, kdy se divák upřímně baví paralelami mezi klasickou verzí pohádky a filmovým příběhem, vstupuje na plátno pohádka sama o sobě ve formě ploškového filmu, aby divákovi neznalému předlohy napověděla, jakže to vlastně původně bylo a dál má být. Hlavním důvodem tohoto - pro Švankmajera netypického - polopatismu bylo nejspíš anglosaské publikum, které o nějakém malém českém lidožroutovi nemá sebemenší ponětí.
Naopak velmi nepříjemným překvapením pro všechny Švankmajerovy fanoušky (držitel Českého Iva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu je v zahraničí výrazně uznávanější personou než u nás!) je potlačení tradičních animací na úkor hraného děje. Otesánek (alias Otík, resp. Otylka) se objevuje až časem a jen co povyroste, je jeho mohutnost a žrací nevyzpytatelnost velmi správně halena formou náznaků a letmých zahlédnutí do dráždivě vzrušujícího tajemna. Otýpky drobných větviček, jimiž jsou Otesánkovy končetiny zakončeny, se během „akce" mění ve všudypřítomná smrtící chapadla. Ostatní animační hříčky už jsou vlastně jen roztomilé drobnosti (např. hřebíky v polévce).
Výrazně poučenější se zdá být Švankmajer co se týče hereckého obsazení. Zatímco Něco z Alenky stálo na sugestivním výkonu malého děvčátka a Lekce Faust se opírala o vynikající (multi)výkon Petra Čepka, Spiklence slasti obsadil spíš typově. V Otesánkovi jako by svoji „hereckou" zkušenost z předchozích snímků spojil do jednoho. Jednak tu najdeme výbornou dětskou představitelku Alžbětky v podání Kristiny Adamcové (dcera režiséra Jiřího Adamce). Jednak nás uchvátí svými strhujícími hereckými výkony Jan Hartl, který coby Otesánkův stvořitel i jeho zavilý odpůrce výborně rozehrává stále sílící vnitřní schizofrenii své postavy, a Veronika Žilková, jež velmi sugestivně zachycuje zejména laktační posedlost nenaplněného mateřství. A jednak nás pobaví typově výborně obsazení neherci v drobných rolích, především úchylný stařec Žlábek v podání Zdeňka Kozáka.
Otesánek je provokativní film natočený s neobyčejnou lehkostí, nabitý černým humorem a dráždivou bizarností, rozpustile kombinující mytické prvky i bezpočet symbolů (např. černá kočka jako symbol smůly a zároveň kocour Mikeš coby národní postava atd.). V malém prostoru mistrně směstnává humor („Jen mi ukažte toho vašeho drobečka, já vám ho přece nesním.") a nebetyčnou hrůzu (vnitřnosti pleskající o skleněné dveře). Otesánek je zkrátka dle mého soudu zatím nejlepším celovečerním „Švankmajerem" - pobaví, vyděsí, ale hlavně přiměje k přemýšlení, třeba jestli je v našem životě opravdu všechno tak, jak má být.
Jaroslav Sedláček Cinema 2001/1/93
P. S.: Po zhlédnutí filmu vám budou přání dobré chuti kazit už nejen šílené krávy, ale i Otesánek.

Autor/Zdroj: Sedláček Jaroslav/Cinema