Osvětim

Osvětim, německy Auschwitz, neblaze proslulé místo určené nacistickou mocí k vyhlazování „nevhodných“ ras za druhé světové války, místo, kde zemřelo mnoho nevinných obětí tohoto teroru. Koncentrační tábor umístěný nedaleko stejnojmenného polského městečka byl založen na Himmlerův příkaz z 27. dubna 1940. O rok později, v březnu, vznikl opět Himmlerův příkaz vedle prvního komplexu další, ještě co se do hrůz a týrání obětí týče, koncentrační tábor s názvem Osvětim II – Birkenau. Celý osvětimský areál ukrýval sekce plné hrůz, mučení, provádění příšerných pokusů na židovských ženách a dětech, v čemž se angažoval zejména neblaze proslulý Joseph Mengele. V sekci Birkenau nechyběla oddělení obehnaná ostnatým drátem nabitým elektřinou. V několika ohromných plynových komorách maskovaných jako sprchy umíraly tisíce lidí. Zpravidla hned při deportaci do lágru bylo okamžitě rozhodnuto, kdo půjde z nových vězňů do komor a kdo bude určen pro práci v Říši. Odhaduje se, že v osvětimské hrůze zahynulo za války kolem 1,5 miliónu obětí. Pouhá hrstka vězňů v počtu 7.650 byla nalezena ve velmi bídném stavu osvoboditeli 27. ledna 1945. Řada vězňů krátce předtím zahynula na pochodech smrti, neboť nacistické velení dostalo zprávu, že se k Osvětimi blíží Rudá armáda, chtěli tedy zlikvidovat co nejvíce důkazů o svých zločinech a co nejvíce vězňů donutili k pochodům smrti. Osvětim je bezesporu místem neskutečných nacistických hrůz a smutným památníkem nevinných obětí.

Na základě skutečných výpovědí některých přeživších vznikl v Polsku již v roce 1947 snímek režisérky Wandy Jakubovské (1907 – 1998), jehož originální název zní Ostatni etap, což volně přeloženo by mohlo být V poslední chvíli. V české distribuci byl uveden sice pod jiným, nicméně výstižným názvem Osvětim. Zobrazuje osudy několika vězeňkyň z osvětimského lágru. Wanda Jakubovská vycházela při natáčení ze svých vlastních tvrdých zkušeností, neboť i ona byla v Osvětimi vězněna. Dokumentární charakter filmu spočívá v tom, že režisérka zachytila hrozivé osvětimský areál v původní podobě. Později totiž byla část budov stržena a zbylé stavby přeměněny na památník obětem.

Děj filmu je zasazen právě do té poslední etapy před příchodem osvoboditelů. Do Osvětimi přijíždějí poslední transporty. Ženám jsou ostříhány vlasy a zabaveny osobní věci. Část z nich je poslána do plynových komor, některé jsou zastřeleny na místě. Je mezi nimi Marta Weissová, která mezi vězni funguje i jako tlumočnice. Dovídá se o hrůzách zde páchaných a o místním krematoriu. Na straně druhé stojí lékařka Eugenia. Ve vězeňské nemocnici porodí jedna z vězněných žen dítě a umírá. Eugenia se bouří proti cílené smrti dítěte injekcí. Při příchodu mezinárodní komise zkoumající podmínky uvězněných Eugenia promluví a poukáže na osvětimské páchání zla. Za trest je nacisty brutálně umučena. Mezi vězně se dostane informace o plánovaném zničení Osvětimi samotnými Němci. Marta a vězeň Tadek, kterého miluje, organizuji vzpouru. Jsou však odhaleni. Tadek je mučen a také Martě hrozí smrt na šibenici. Ve chvíli, kdy má být popravena, objevují se nad koncentračním táborem sovětská letadla. Marta vyslovuje přání, aby již nikdy více nebyla Osvětim znovu místem podobného utrpení. Její postavu vynikajícím způsobem ztvárnila polská herečka Barbara Drapińska.