Orfeus

Snímek Jeana Cocteaua Orfeus (1950) je považován za nejzdařilejší opus jeho režijní filmové dráhy. Je součástí volné „orfické trilogie“, jejíž první část tvoří středometrážní surrealismem ovlivněný snímek Krev básníka (1930) a závěrečnou Orfeova závěť (1959). Slavný umělec tu na základě vlastní hry z roku 1925 aktualizuje a přepracovává starořeckou legendu, jež výrazně symbolizuje moc umění. – Populární básník Orfeus je okouzlen tajemnou kněžnou, s níž se setká při tragickém incidentu, během nějž je zabit jeho mladý kolega. Musí ženu doprovodit do tajemného sídla a je svědkem, jak zmizí s mrtvým za zrcadlem. Od té doby je jako proměněný a chová se nevlídně k ženě Eurydice. Té naopak pomáhá kněžnin řidič Heurtebise. Aristokratka je ve skutečnosti Orfeova Smrt, která se do muže zamiluje a o své vůli ho zbaví manželky. Heurtebise pomůže básníkovi dostat se do podsvětí, kde mu tribunál nad Smrtí umožní návrat i se ženou zpět na zem pod podmínkou, že nesmí na Eurydiku pohlédnout. On je však už v zajetí lásky ke své Smrti. Manželka se proto sama obětuje. Avšak také Smrt později sama podstoupí oběť a vrátí zemřelého muže do světa lidí i s jeho těhotnou ženou. Neboť „smrt básníka vyžaduje oběť, která jej učiní nesmrtelným“. – Cocteau se netají spřízněností se svým hrdinou: básník, či obecněji umělec, je výjimečnou osobností, která za cenu utrpení a obětí proniká k neznámému a dosahuje k vrcholům bytí. Ve svém díle kombinuje realismus s poezií a používá i trikové záběry. Podsvětí (zónu) představuje jako temné místo zmaru (natáčelo se ve vybombardované vojenské akademii v Saint-Cyr). – Film, který ve své době ovlivnil řadu mladých francouzských filmařů a který je uváděný v restaurované a digitalizované podobě, věnoval jeho autor homosexuálnímu výtvarníkovi Christianu Bérardovi (1902-1949).
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2011/9

Renezanční člověk Jean Cocteau stihl během čtyřiasedmdesátiletého života prožít několik uměleckých poutí. Byl básníkem, spisovatelem, dramatikem, esejistou, scénografem, grafikem, skladatelem, scenáristou i režisérem. Jeho režijní filmografie čítá jedenáct titulů, na dalších sedmi snímcích se podílel scenáristicky (mj. Bressonovy Dámy z Bouloňského lesíka/Les dames du Bois de Boulogne, 1945 nebo Melvilleovy Hrozné děti/Les enfants terribles, 1950). Hledal skrze umění cestu k mýtu, věčnosti a nadpřirozenu, k čemuž mu Orfeovo putování podsvětím skvěle posloužilo. Prolog čte sám Cocteau. Připomene v něm narativní linie antické pověsti a diváky pozve k aktivní reflexivní účasti: „Kde se odehrává náš příběh a kdy? Legenda má přece nárok na to existovat mimo čas a prostor. Vyložte si vše podle vlastního přání…" Tak rozehrává vyprávění zpočátku nejasných kontur, které se postupným pronikáním do světa plného symbolismu etablují v nosnou dějovou linii. Imaginativní skutečnost má však reálné spojnice s tehdejší současností - podsvětí suplují rozbombardované trosky vojenské školy, poslové smrti jezdí na motocyklech a zprávy z onoho světa se šíří radiovými vlnami. Hlavní hrdina básník Orfeus je jednoho dne lapen do tenat tajemné Princezny, která je ve „skutečnosti" chladnou a krásnou personifikací Smrti. Ztracený na pomezí dvou časoprostorů se Orfeus jen nerad vrací domů ke své Euridice. Brzy se bude muset vypravit do „světa za zrcadlem" pro manželčinu duši. Vidina setkání s uhrančivou Smrtí ho ale fascinuje mnohem víc… Aktualizace mýtu se netýká pouze prolnutí poválečné technologie a filozofie s antickou fabulí, k modernizaci látky přispívá i použití filmových triků. Ty režisér dávkuje v precizně vyměřené míře, aby do filmu nevnášely chaos. Pro přechod mezi světem živých a mrtvých slouží zrcadla. (Vidíme se v nich stárnout. Sbližují nás se smrtí.) Efektivní průchody zrcadly stvořil Cocteau za pomoci kameramana Nicolase Hayera. Používá také pohybů pozpátku a postupného mizení postav. Všechny výše zmíněné stylistické prvky využívá Cocteau k vytvoření vlastní osobní mytologie, v jejímž centru stojí básník a jeho nadpřirozená aura zkoumající krásu, lásku a především dichotomii smrti a nesmrtelnosti.

Kristýna Pleskotová
Letní filmová škola 2011

Orfeus, to jsem já sám," řekl Cocteau o svém snímku. Orfeus putuje z tohoto světa do bezútěšné říše stínů, aby přivedl zpět do života svoji Euridiku. Jde tam, kam už se jednou dal zlákat náklonností k Smrti v podobě záhadné, krásné princezny, která jezdí v rolls-roycu. Ve filmu se prolínají tvůrcovy osobní obsese s konkrétními společenskými narážkami, mýtus antické báje je na každém kroku spojen s technickými rekvizitami naší doby.
(Herfurt, Ivan: Zlatý fond světové kinematografie. Horizont, Praha 1986) (zkrácený text)
*****
"Orfeus, to jsem já sám. Vložil jsem do něj celý svůj život," řekl Cocteau o svém snímku z roku 1949. Orfeus je tady naším současníkem. Putuje z tohoto světa do země trosek a pak dále do bezútěšné říše stínů, aby přivedl zpět do života svoji Euridiku. Jde tam, kam už se jednou dal zlákat náklonností k Smrti v podobě záhadné, krásné princezny, která jezdí v rolls-roycu za doprovodu dvou motocyklistů, černých andělů. Na rozdíl od antického mýtu se Orfeus spolu se svou ženou vrací na zem a Smrt musí podstoupit strašný trest.
Ve filmu se prolínají volné tvůrcovy osobní obsese s konkrétními společenskými narážkami (sledování Orfea až příliš prozaicky připomíná policejní praktiky tehdejší doby), mýtus antické báje je na každém kroku spojen s technickými rekvizitami naší doby (morseovka, rozhlas) – v Cocteauově díle obdivovanými předměty civilizace. Výsledkem je útvar, v němž se orientovat – pokud divák není schopen vlastního poetického vcítění - není snadné. Cocteau nás uvádí do svého světa ryze filmovými prostředky. V jeho filmu nacházíme všechny myslitelné triky: zpětné promítání, negativní snímky, zpomalování…
Deset let čekal Jean Cocteau na možnost realizace dalšího filmového záměru, kterým se stalo účtování s orfeovským námětem. V snímku Orfeova závěť zkoumal z ironického hlediska své staré ideje a vystupoval zde osobně jako organizátor surrealistického příběhu. Tři roky na to zemřel. I tento snímek je uveden pro srovnání vývoje jednoho mýtu v rámci cyklu Film a mytologie.
(Herfurt, Ivan: Zlatý fond světové kinematografie. Horizont, Praha 1986) (zkrácený text); 28. Letní filmová škola

Autor/Zdroj: /28.LFŠ


Podle své stejnojmenné jednoaktovky z roku 1925 natáčí autor a režisér Jean Cocteau film, který silně rezonuje zejména v intelektuálních kruzích. Cocteau přemisťuje řeckou pověst o Orfeovi a Eurydice do Paříže padesátých let. Básník Orfeus (Jean Marais) poznává tajemně svůdnou princeznu (Maria Casaresová). Princezna se do něj zamiluje a jeho ženu Eurydiku dá zabít. Orfeus přivádí Eurydiku zpět z říše mrtvých... Filmový pás v Cocteauově režii opřádá diváka umnou sítí poetických náznaků a mytologických odkazů. Cocteau vědomě ignoruje konvenční formální hranice, aby dosáhl syntézy výtvarné složky, literatury a filmu.

Autor/Zdroj: /Kino AERO