Ohrada

Od doby, kdy se věnuji zároveň divadlu i filmu, vyskytují se neustále určití bystří lidé, kteří říkají, že když dělám film, tak je to divadlo, a když dělám divadlo, že to je film. Toto přesvědčení je tak zakořeněné, že někteří, aby se ujistili o tom, co říkají, napsali, že „Ohrada" byla divadelní hra, kterou uvedl Jean Vilar na scéně Národního lidového divadla. Já jsem napsal dvě divadelní hry s koncentráčnickou tematikou: „Dítě-zloděj" a „Druhá existence koncentračního tábora v Tatenbergu". Je přece možné si je porovnat s „Ohradou", přičemž se zjistí, že s ní nemají vůbec žádné společné rysy. Inscenační zpracování divadelního prostoru a filmového prostoru jsou dvě věci, které nelze slučovat. Podle mne teprve sestřih a filmová řeč vdechují „Ohradě" život . . . A kromě toho, podobné útoky se vždy vedou proti „působení" výrazového prostředku, a nikdy proti jeho dynamičnosti, způsobu jeho rozvíjení. Za takového stavu věcí mají tyto útoky jen malý význam. Není pochyb o tom, že na začátku snášel film jenom dost lehké požadavky, podobně jako nemluvně snáší jenom mléko. Ale od chvíle, kdy nemluvně roste a stává se člověkem, mléko už nestačí. Je zapotřebí přidat k mléku také maso, zeleninu, ovoce a podobně, protože jinak by člověk zemřel. A film není jenom obraz - je to všechno, co přispívá k jeho výrazovosti, k pravdivosti toho, co chce ukázat. Když se tedy říká, že to je literatura, divadlo, rodeo nebo jízda na kolečkových bruslích, to všechno mi připadá jako zábava lidí, kteří toho nemají mnoho co říci. K této zábavě se ostatně mnohdy přidružuje určitá přízemnost ducha.
Armand Gatti

Autor/Zdroj: /dobová recenze