Odstřel [TV inscenace]

Proti zamračenému nebi se tyčí černá těžní věž s roztočenými koly. Ostrý střih do tmy a na obrazovce televizoru se mihne klec stoupající důlní šachtou. Zářivé titulky oznamují: Československá televize Praha uvádí původní televizní hru Ondřeje Vogeltanze ODSTŘEL. Za drátěným pletivem klece vidíme tváře horníků. Jsou špinaví od krevele, na hlavách mají staré laminátové bekovky, jejich oděv se mokře leskne. Ohlušující rachot stoupající klece prolomí lidský hlas: „Nerad na to vzpomínám. Je to už hrozně dávno. Psal se rok šedesát a mně tehdy bylo šestadvacet.“ Kamera utkví na tváři, k níž hlas náleží. Na tváři Martina Koďury, ústřední postavy hry. „Pracoval jsem na uranu v partě nějakého Joži Buzka. Pátým rokem. Jako pomocník lamače. Po vojně jsem nevěděl, kam jít, tátu ani mámu jsem už neměl, a na uranu v té době brali každého, kdo měl alespoň jednu ruku. Sešli se tu lidé nejrůznějších profesí a osudů…“ Martin začíná vyprávět svůj příběh. Příběh o kamarádství a falešné solidaritě, lásce a věrolomnosti, příběh o čestném boji a zákeřných nástrahách, o úspěchu a prohře.

Kořenem každého příběhu je touha. Ta před námi vytyčuje cíle, oživuje naši vůli a soustřeďuje síly k překonávání překážek. Díky ní se naše činy spřádají s činy ostatních lidí v nitky dějů, z nichž se pak splétá tkanivo příběhů. Martinova touha je prostá, samozřejmá a stejně vzácná jak chleba či sůl. Martin chce založit rodinu, dobře pracovat a šťastně žít. „Už se mně nechce věčně potloukat po ubytovnách, najíst se a chrnět,“ říká své milé. „V učilišti, na vojně, všude jen samé noclehárny. Chlapi hulí, baví se o ženských nebo mažou karty… Víš, jak jsi dneska vařila… já strašně rád sedím v kuchyni, když se něco smaží. Připomíná mi to neděli u báby s bráchou. Nebo vánoce. Štědrý den.“ – Sentimentální? Jenže rodinného tepla, lásky a nezkalených lidských vztahů si Martin zatím příliš neužil. Od babičky, která ho po matčině smrti vychovávala, odešel brzy na šachtu; potom vojna, krátké neúspěšné manželství a on se opět ocitl mezi chlapy, jejichž život jednotvárně plyne mezi tvrdou prací, karbanem a pitkami. – Na obrazovce defilují další tváře, další osudy. Frajer Pospíšil, bývalý šofér, který dostal tři roky za zabití a na dole se ocitl ještě, když byl v trestu; Tomík Kučera vyhozený z vysoké školy a napravující si teď kádrový posudek; podlézavý drogista Sehnout… Martinovi spolupracovníci, členové Buzkovy party. Co je spojuje? – Práce? – Ta je pro většinu z nich jen prostředkem, jak získat pořádný balík peněz. Parta Joži Buzka patří k nejlepším z revíru. Plán plní na dvě stě šedesát procent. Ale za jakou cenu? Přesně to charakterizuje Tom Kučera, když mluví o předákovi a jemu podobných: „Dyť vidím ty neschopenky. Lezou naddůlnímu do zadku a nás honí na černý šichty. Koncem kvartálu už jenom fedrujeme, spíme a jíme. Jak krtci. Nikdo nedovede tak prohánět jako nemakačenkové, když chtějí vypadat jako pilníci.“ Přístup těchto lidí k práci i k sobě navzájem je stejně falešný a plný nejrůznějších podvůdků a podrazů jak karban, při kterém se vzájemně odírají.

O narozeninách se Joža Buzek se svým kumpánem opije a žádá Martina, aby kryl jejich nepřítomnost ve směně. Martin se tentokrát vzbouří. Nechtěně tím způsobí vedoucímu party velkou nepříjemnost a je místo něho jmenován předákem. Štěstí potkává Martina i v lásce. Zdá se, že konečně bude moci realizovat své představy o poctivé práci a rodinném životě. Joža Buzek – bývalý sedlák, chlap, který neumí prohrávat a který má vždy nejlepší slivovici, nejlepší uzené i nejlepší ženskou – však jen tak lehce pole nevyklízí. O své postavení, výhody a hlavně peníze se umí rvát. Doslova i přeneseně. A když ho přímé střetnutí s Martinem ještě víc oslabí, umí také čekat. Žíla smolince se rozšiřuje. Parta dobývá více rudy než kdykoli předtím. Blíží se odstřel… Jak Buzkův boj s Martinem dopadne? Podaří se Martinovi uskutečnit to, po čem touží?

Nová dvoudílná televizní inscenace pražské hlavní redakce dramatického vysílání se odehrává v době, kdy se na našich pracovištích začalo objevovat heslo Socialisticky pracovat, socialisticky žít. Tehdy, stejně jako dnes, by však heslo zůstalo pouhým heslem, kdyby je nenaplňovali skutky lidí jako Martin. Lidé, kteří – byť i zpočátku prohrávají – nikdy nezradí svou touhu poctivě, čestně pracovat a plně, šťastně žít. Martin v podání Ivana Vyskočila ani Buzek ztělesněný Petrem Kostkou však nejsou schematické, černobílé figury. A takové nejsou ani ostatní postavy ztvárněné Ljubou Krbovou, Jiřím Bartoškou, Čestmírem Řandrou mladším, Václavem Sloupem, Bronislavem Poloczekem a dalšími předními herci. Dramatikovi Ondřeji Vogeltanzovi, režiséru Antonínu Moskalykovi a kameramanu Vladimíru Opletalovi se podařilo s přispěním celého tvůrčího štábu natočit vzrušující, realisticky drsné a plnokrevné dílo, které nás oslovuje silně a účinně.

PRAŽAN, Bronislav. Odstřel. Květy. 1982, č. 5, roč. 32, s. 46 – 47.