O těle a duši

Maďarská režisérka a scenáristka Ildikó Enyediová (*1955) původně vystudovala ekonomii a teprve poté filmovou režii – a obě disciplíny jako by se v její úsporné a zároveň velkolepé tvorbě ideálně doplňovaly. Autorčina celovečerní prvotina Mé 20. století (Az én XX. századom, 1989) se stala senzací festivalu v Cannes, kde získala Zlatou kameru za nejlepší debut. Na podobně významné ocenění však jedna z nejoriginálnějších evropských filmařek čekala bezmála tři dekády. I proto, že netradiční filmová bajka O těle a duši reprezentuje její návrat k celovečernímu formátu po dlouhých osmnácti letech.

V jádru jde o nekonvenční love story dvou odlišně zmrzačených lidí – stárnoucího finančního ředitele jatek, jemuž tělesný handicap brání v navázání bližšího vztahu, a mladé uzavřené kvalitářky masa s dokonalou pamětí, ale nepřekonatelnou fóbií z tělesného kontaktu i potenciálního citového vzplanutí. Oba hrdiny postupně ohromuje zjištění, že sdílejí totožné sny (v nichž jsou laní a jelenem uprostřed zasněženého lesa), které se následně pokoušejí společně naplnit.

Lehce excentrická, taktilní i odtažitá romance s prvky všednodenního dramatu a černé komedie sugestivně tematizuje dualitu bdělosti a snění, zvířeckosti a humanity, duše a těla. Snímek obratně kloubící chladné pozorovatelství a niternou emocionalitu těží z výrazného vizuálního pojetí – z precizních geometrických kompozic, neokázalého prolnutí lyričnosti a brutality, symbolického využití barev i soustředěné práce s herci. Promyšlený koncept a formální důslednost se tu potkávají s citlivou režií, která pozvolna vnáší křehkou citovost do prostředí, kde vládne spíše cynický humor.

Není divu, že si film, který mezi řádky a pomocí snových metafor hovoří o mnohých současných společenských traumatech, odnesl z letošního Berlinale hlavní cenu Zlatého medvěda.

Aleš Stuchlý
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017