Nibelungové - Kriemhildina pomsta

Druhý díl nazvaný   Kriemhildina pomsta, se od   toho prvého v mnohém liší.   Zatím co předchozí část,   byla více méně   čistokrevná fantasy, druhá   je nefalšovaný epos.   Ačkoliv i zde se stopové   množství nadpřirozených   prvků najde, ale kromě   jednoho použití síťky   neviditelnosti a myší   přehryzávající pouta, je   tato epocha jakýkoliv jiných   znaků napřirozených sil   prostá. Navíc zde   nevystupuje Siegfried, který   skonal (naštěstí)   předchozím filmu, takže se   do popředí může dostat   nejzajímavější postava   celého eposu, Hagen. Celý   děj je tentokráte věnován   Kriemhildině odplatě za   vraždu jejího chotě   Siegfrida, i když vlastně   měla dost velký podíl na   celém vražedném běsnění.   Je až rozkošné pozorovat,   jak Kriemhildu skoro   přivádí k šílenství   Hagenova „nesmrtelnost“,   neustále vystupujíce   předevrata ve své černé   zbroji, okřídlené helmici s   obnaženým mečem a rudým   štítem dokazujíc, že   burgunďané buď zvítětí   nebo padnou do jednoho. Toto   krvavé finále se absolutně   nemůže přirovnat konci   předchozího dílu, neboť   zde pomřou skoro všechny   postavy. Není třeba   příliš dumat, proč byli   Nibelungové, tak oblíbení u   pohlavárů Třetí říše.   Hrstka statečných němců se   srdnatě brání proti   přesile kočovných hor z   východu, byť samotný konec   tak obyvatelstvu připomínán   nebyl. Harald Reinl opětovně   dokázal, proč byl   označován za jednoho z   nejlepších německých   řemeslníků. Což může   být chápáno jako urážka,   nebo důkazem toho, že   tvůrce dokonale ovládá své   řemeslo. Režisér konečně   může ukázat, za co byl   utracen mamutí rozpočet.   Hordy okostýmovaných   statistů na koni, snažící   se dobít nazpět hodovní   síň, obsazenou hrdými   burgunďany. Pro tyto účely   bylo v Jugoslávii postaveno   celé barbarské město,   obehnané hradbou, jenž je   ozdobena kamenými sochami, o   množství sloupů a reliéfů   ani nemluvě. Navíc diváci   lační bitevních scén,   budou navýsost spokojeni   oproti předchozímu dílu,   který byl až na malé   výjimky akce prost. Milovník   žánru musí zaplesat u   postupujích šiků   burgundských, mířících ke   svému smutnému konci, které   kameraman Ernst Kalinke   nasnímal se sluncem   zapadajím za horizont.   Možná je trochu na škodu   nadužívání ústředního   hudebního motivu, který sic   sám o sobě je skvělý, ale   duní skoro při každé   příležitosti, takže   ostatní témata jsou díky   tomu potlačována. Je trochu   s podivem, že druhá část   nezískala, na rozdíl od   první, Zlaté plátno za   více než 3.000.000 diváků   v průběhu 12 měsíců.