Mrtví

Argentinský film, oceněný na 40. MFF Karlovy Vary Cenou České televize Nezávislá kamera.
Vargas, čtyřiapadesátiletý muž, opouští po letech vězení. Film sleduje s minimem dialogů, s důrazem na obraz a atmosféru, jeho cestu domů. Argentinským venkovem se dostává k řece a v loďce proti proudu vyplouvá tam, kde - snad - žije jeho dcera, a kde se - pravděpodobně - kdysi odehrála v džungli tragédie, kvůli které ztratil tolik let svobody. Pomalý tok řeky koresponduje s pomalým tempem vyprávění, s dlouhými klidnými záběry. Stejně jako však má řeka a okolní džungle svá tajemství, kontrastuje klidné, samozřejmé chování Vargase s tajemnem, které ho obklopuje, s šerem, která zakrývá jak minulost a jeho provinění, tak budoucnost a cíl jeho putování.
Film Mrtví je teprve druhým dílem mladého argentinského režiséra Lisandra Alonsa (1975). Stejně jako v případě prvního snímku (La Libertad, 2001) je také autorem scénáře. I tentokrát byla originalita a jednoduchost jeho filmového rukopisu oceněna na několika festivalech, včetně Ceny České televize Nezávislá kamera na 40. MFF Karlovy Vary

MFF Karlovy Vary 2005: Nezávislá kamera, MFF Lima 2004: Cena kritiky, MF mladého filmu Turín 2004: nejlepší film, Viennale 2004: Cena kritiky, MFF Jerevan 2005: Zvláštní cena poroty

Posedlost chováním jedince v exotickém (jakkoli pro něj přirozeném) prostředí je patrná i z Alonsova druhého snímku Mrtví (jediný autorův titul, který jsme mohli vidět v České televizi). Zážitek z tohoto hypnotického díla lze jen s obtížemi k něčemu přirovnat: jednoduchá dějová linie zachycuje stárnoucího muže jménem Vargas, který se po dvacetiletém pobytu ve vězení plaví skrze džungli za svou dcerou. Výchozí situace tu ale funguje výhradně coby odrazový můstek pro vizuální mystiku, jež se rodí ze zdánlivě všedních aktů. Mnohé z mistrně komponovaných dlouhých záběrů charakterizuje opakovaný, jemný odklon kamery směrem do strany od objektu jejího zájmu - jako by si Alonso přál průběžně a v promyšleném rytmu rozšiřovat naši perspektivu. Jiné obrazy zůstávají takřka nehybné. Všechny ale zaznamenávají lakonické výjevy (stříhání vlasů, vyjímání plástve z křoví, vykuchání divoké kozy mačetou), jež ilustrují hrdinovo tiché mizení z tenat kontrolovaného vězeňského života směrem k harmonii i brutalitě přírody.
Rozostřenou kytarovou hudbu své oblíbené kapely Flormaleva tu režisér opět využívá pouze jako podklad k titulkům, které se v jeho filmech ze zásady objevují buď jen na konci nebo na začátku - pokaždé ale v podobě krvavě červených písmen na černém pozadí. I v Mrtvých tak hraje prim minuciózní partitura, složená z autentických ruchů prostředí, do něhož je snímek zasazen.
Autorův minimalismus je prost jakékoli okázalosti: překvapuje jistotou, s níž dává zakoušet váhu přítomného okamžiku a zvolna odtékajícího času. Záměrně zde chybí motivace postav, psychologický či morální rozměr, zápletka i katarze; slavnou úvodní evokací dávné vraždy počínaje (lstivá trajektorie kamery ve více než tříminutovém pralesním záběru) a enigmatickým zmizením Vargase za kusem pověšené látky konče. A přesto se během sledování všech těch samozřejmě prováděných úkonů dostavuje pocit zvláštního, zřídkakdy zakoušeného vytržení.

Aleš Stuchlý, 36.LFŠ 2010