Místenka bez návratu

POZOR SPOILER
Dálnopis vyklepává zprávu o mrtvé ženě nalezené v rychlíku Praha – Stuttgart – Paříž. Místenka zní na jméno Marie Vláčilová.

Paní Marie Vláčilová je lékařem poslána do důchodu. Obává se o svou budoucnost, že nebude mít co dělat. Jednoho dne za ní přicházejí z vyšetřování válečných zločinů s dotazy na její minulost. Ona byla za válka internována v zajateckém táboře Vladenburg. Při kopání se totiž našli mrtví zajatci. Byli spoutaní drátem a postříleni. Může za to prý nějaký Nachtman, ale on tvrdí, že v táboře v době, kdy přišla fronta, nebyl. Ale ona si nic nepamatuje. Až v noci se rozpomene a přichází za vyšetřovatelem s dalšími údaji. Také vzpomíná na svou dceru Pavlu. Tu jí vzali Němci jako malou, a tak ji po válce dcera ani nepoznala. Česky neuměla a bylo ji třeba to naučit. Jednou opět volá už z Německa jako dospělá a prosí matku o setkání jinde. Dcera tam totiž zůstala, když odjela na nějaký festival. Místní doktor jí vysvětluje, že Pavla si dopisovala s jejími německými rodiči, ale nic o tom neříkala. Když se pak stará paní setká s nějakým člověkem, který ji také nabádá, aby nesvědčila, že Nachtman a otec jsou velmi nebezpeční a uškodilo by jim to, dostane se do složité situace. Přesto se nakonec ocitá na nádraží.

V mezinárodním rychlíku do Stuttgartu je nalezena mrtvola starší ženy. Místenka byla vystavena na jméno Marie Vláčilová. Tato žena měla svědčit v procesu s válečným zločincem, velitelem pracovního tábora... Svůj první celovečerní hraný film natočil Dušan Klein se svým spolužákem z FAMU Miroslavem Sobotou. Námět Vladimír Körner na motivy vlastní novely Střepiny v trávě.

Zdroj: Čceskoslovenská filmová společnost

Marie Vláčilová je pozvána jako svědkyně na soud s válečným zločincem, velitelem pracovního tábora ve Stuttgartu. Ve vlaku je ale nalezena mrtva…

Autor/Zdroj: /Popis

(ČTV uvádí: 4. srpna 1992)
Dálnopis přináší z Německa zprávu, že v mezinárodním rychlíku z Prahy do Stuttgartu byla nalezena mrtvá žena bez dokladů. Její místenka zněla na jméno Marie Vláčilová. Strohá dálnopisná zpráva tvoří expoziční rámec filmového příběhu, který v roce 1964 natočili tři mladí absolventi FAMU scenárista Vladimír Körner a režiséři Dušan Klein a Miroslav Sobota.
S námětem o ženě, která má jet do Německa a je nalezena mrtvá, přišli Dušan Klein a Miroslav Sobota za scenáristou Vladimírem Körnerem již během studií. Körner jej spojil s příběhem o citovém odcizení matky a dcery, a tak vznikl scénář filmu, který byl v roce svého vzniku považován za velmi zajímavý debut - a to hned z několika dúvodú.
Za prvé pro příběh samotný - šestapadesátiletá paní Vláčilová prožila za války několik let v koncentračním táboře. Dnes žije sama, daleko od zlých vzpomínek. Vše se mění tehdy, když se ukáže, že je jediným žijícím svědkem schopným dokázat vinu válečného zločince. Minulost se paní V1áčilové náhle vrací - ve vzpomínkách i v nutkavě přicházejících představách. Nejbolestnějši jsou pro ní vzpomínky na dceru Pavlu. Jako malé dítě byla dána na převýchovu do Německa a když se po válce setkala s vlastní matkou, vůbec ji nepoznala. Tajně si pak po léta psala se svými německými „rodiči" a v sedmnácti letech se k nim přestěhovala natrvalo. Paní Vláčilová zůstala sama. Ted' má tedy jet do Německa. Svědčit proti válečnému zločinci, ale i poprvé navštívit dceru a její dítě. Je to cesta za vlastní bolestnou minulostí.
Druhým zajímavým prvkem byla formální stránka filmu, poznamenaná programovým odporem k tehdy velmi silné (u nás především u V. Chytilové) metodě cinéma vérité. Nad záznam skutečností autoři postavili subjektivizaci vyprávění, prolínání přítomnosti, vzpomínek a představ. Z dnešního hlediska se některé užité tvárné postupy jeví jako poněkud artistní, stejně tak nelze nevidět tendenční ideologický podtext filmu. Nespornou hodnotu však představuje psychologické herectví Jiřiny Šejbalové, od role paní Kláry ve Weissově Vlčí jkmě snad jediné naší herecky, již byla přiznávána výjimečnost i v mezinárodním měřítku.
sdk Cinema 1992/8/41

Autor/Zdroj: /Cinema