Minulost

Po hvězdně obsazené gangsterské parodii Kanárská spojka (1993), za kterou obdržel Plyšového lva pro nejméně zdařilý film roku, režisér Ivo Trajkov u svého druhého filmu zcela zásadně změnil téma, žánr i způsob vyprávění. A navíc se zaštítil charitativním cílem. I když to druhé rozhodně nebylo třeba, neboť film dokáže velmi dobře fungovat i sám o sobě.
Neslyšící František strávil ve vězení dlouhých třináct let. Tehdy, za socialismu, byl svět docela jiný, než do jakého se vrací. František upíná všechny své touhy a naděje k myšlence najít svoji osudovou lásku Lízu, jejíhož příležitostného milence tehdy v návalu zoufalství a hněvu zabil. Místo toho však potkává bývalého spoluvězně Standu. Ten mu sice nabídne pomoc, ve skutečnosti ho ale znovu svádí na šikmou plochu... František ve snaze stůj co stůj vrátit minulost zapomíná myslet na současnost i budoucnost.
Snímek v Čechách žijícího makedonského režiséra vychází z tradice filmu cinéma-vérité. Trajkov se všemi prostředky snaží diváka přesvědčit, že nesleduje tvůrčí konstrukci, ale že má to štěstí nahlédnout do života skutečného sluchově handicapovaného člověka. Bez jediného mluveného slova, ve světě podivně deformovaných zvuků a ruchů, které umocňuje použitá hudba, se před námi díky dokumentaristicky stylizované práci s kamerou otevírá svět neslyšících. Trajkovovi se tohoto účinku daří dosáhnout i tím, že do filmu obsadil méně známé herce a řadu neherců, že důsledně vsadil na reálná prostředí, že příběh nesevřel pečlivě stínovaným scénářem, ale dovolil mu v rámci předem vytyčených mantinelů prostřednictvím autentické improvizace dýchat. Divákův pocit, že se ocitl v klaustrofobických kleštích, je proto velmi silný a věrohodný.
Minulost se skrz příběh neslyšícího člověka snaží poukazovat i na obecnější problémy současné společnosti - osamělost, odcizení, komunikační potíže, absenci empatie i obyčejného lidského spoluprožívání.

Jaroslav Sedláček, 36.LFŠ 2010

Neslyšící mladý muž jménem František strávil mnoho let ve vězení. Vše, co při odchodu z věznice má, je fotografie jeho dívky Lízy, připomínající mu šťastnější minulost. Vydává se na dlouhou, ale bezúspěšnou pouť pátrání po jejích stopách. Na konci je bezradný a osamělý. Ale ne tak docela. Nenápadně ho sleduje jakýsi muž… Františkovi v pátrání pomůže kamarád z vězení, kterého potká. Setkání však není úplně náhodné a František se nevědomě zaplete do nečisté a nebezpečné hry. Nic z toho ale nechápe. Chce jen nalézt svou Lízu v tomto světě, kterému nerozumí. Stále věří, že je možné vrátit minulost zpět...

Minulost je dobročinným filmem. Autoři, tvůrci, herci, společnosti a ostatní lidé zúčastnění na výrobě filmu, se vzdali svých finančních nároků a podpořili tak charitativní cíl pomoci neslyšícím spoluobčanům. Z výtěžku distribuce filmu bude pořízena počítačová a komunikační síť pro všechna střediska Svazu neslyšících a nedoslýchavých v celé naší republice. Tato síť představuje pro neslyšící jeden z mála možných způsobů komunikace s okolním světem a tím i neocenitelnou pomoc při řešení jejich problémů.

Autor/Zdroj: /reklamní materiály distributora


Neslyšící František se vrací do života po pobytu ve vězení a hledá svou někdejší dívku Lízu. Nevědomě se zaplete do nečisté a nebezpeč~é hry svého bývalého spoluvězně, podvodníka Standy. Stane se klasickým „bílým koněm", ale nic z toho nechápe, neboť novému světu nerozumí a marně věří, že je možné vrátit minulost zpět.
Režisér Trajkov vypráví děj prostřednictvím důsledně subjektivního po~ledu hlavní postavy, čili beze slov. Nalezl tak zcela ojedinělý stylový klíč, ve kterém kombinuje dokumentaristické postupy s vysokou stylizací. Vznikl tak unikátní snímek, oslovující vnímavého diváka ryze filmovými prostředky.
Neverbální film, přibližující slyšícím svou zvukovou stopou a svými hudebními improvizacemi svět neslyšících a nedoslýchavých, vznikl navíc s charitativním cílem podpořit tuto handicapovanou minoritu. Jak je pro současnou českou filmovou „takypublicistiku" příznačné, byla podrobena tato iniciativa (místo adekvátního rozboru filmu) velmi ostré (a zcela zbytečné) kritice. Za zmínku stojí osamocený hlas M. Doinela (Lidové noviny 10.12. 1998), který toto počínání jednoznačně odsoudil.
Program ART

Autor/Zdroj: /